Krize eurozóny má dvě základní příčiny. První je rychlost, s jakou se Evropská unie snaží federalizovat, a to tempem řádově desetkrát rychlejším, než jakým se federalizovala americká unie. Druhým problémem je nezodpovědné chování vlád, které po desetiletí věřily, že prosperitu si lze trvale koupit na dluh.

Když se podíváme na tyto dvě příčiny krize, pak je na první pohled patrné, že evropská krize má i nemá společné kořeny s krizí v USA. Státní dluhy a rizikové chování bank, které jakoby se nakazily vládním virem rozmařilosti, jsou v obou případech hlavními viníky krize. Zatímco však Spojené státy mají politické a ekonomické nástroje, jak na krizi reagovat, Evropská unie, či eurozóna, se nachází jaksi napůl cesty mezi suverénními národními státy a bruselskou federací. Přičemž, když děláte napůl to a napůl ono, obvykle se sečtou negativa a nikoli pozitiva obou přístupů. To plně platí i pro krizi eura.

Nezastírám, že jsem zastáncem spíše modelu tzv. flexibilní integrace, která při zachování jasně definovaného balíku pravidel platných pro všechny umožní každé zemi zvolit si, v jakých oblastech si přeje posílenou spolupráci s jinými státy a ve kterých bude postupovat samostatně. Ne proto, že bych apriorně vylučoval budoucí federaci. Ale nemyslím si, že aktuálním řešením eurokrize, může být ještě daleko tužší integrace.

Pokud bychom vývoj v EU srovnali s federalizací USA, možná bychom se podivili, co by bylo na federálním uspořádání Evropské unie špatného. Problémem je ovšem rozdílná realita federálního uspořádání v USA a tím, jak je praktikuje Evropská unie. Tyto rozdíly spočívají zejména v distribuci moci.

Spojené státy byly založeny na jeffersonovských ideálech, které v praxi vyústily do principů demokratické, omezené, ale efektivní státní správy, silných lokálních institucích, silné privátní sféře, limitovaném welfare systému a nedůvěře vůči sociálnímu inženýrství. Bohužel musím říci, že to k čemu nyní Evropská unie aspiruje svými institucionálními experimenty, ideu federalismu přesahuje ve smyslu stále většího centralismus a unitárního státu.

Způsob vlády v EU není federativní. I proto, že americký federalismus také vnímám jako obranu jednotlivých států proti stále rostoucí moci a pravomoci federální vlády. Pokud ale mluvíme o federální Evropské unii, myslí se tím stálý přesun národních pravomocí na centrální úroveň, která je exekutivně reprezentována Evropskou komisí složenou ze jmenovaných byrokratů bez jakékoliv politické odpovědnosti.

Demokracie je více než aritmetika a vláda většiny. Pokud chceme pochopit, proč evropská federace není možná, musíme si v tomto případě uvědomit, že jedna velká entita s jednotným jazykem, sdílenými občanskými hodnotami (USA) se nerovná součtu 27 jednotlivých entit (EU) s různými jazyky, historickými zušenostmi a politickými vývoji národů. Neexistuje evropský politický národ. Demokracie také přepokládá, že lidé sdílejí společné vědomí, ideály a veřejné mínění. Bohužel někdy se mi zdá, že v Evropě je veřejné mínění politiky vnímáno ne jako impuls, ke změně, ale jako překážka, kterou je nutné zlomit a překonat.

Nakonec, ale ne v poslední řadě hrozí riziko, že federalizace bude znamenat útěk před zásadními strukturálními reformami. Bez nich totiž nedojde k naplnění zásadního předpokladu, aby fiskální unie fungovala - k obnovení a udržitelnosti evropského hospodářského růstu a k dobudování vnitřního trhu. Bohužel, právě absence politické vůle k těmto reformám je nahrazována voláním po "rázné akci", jíž má být federalizace.

Z těchto důvodů se mi současné, poněkud silácké, tlučení do eurofederálních bubnů zdá jako výraz určité bezradnosti.