Po nedávném summitu NATO, který proběhl minulý týden v Chicagu, se zdá, že mají spojenci již mnohem lepší představu o postupu při stahování aliančních vojáků z této válkou těžce zkoušené země. Na rozdíl od těch minulých se summitu Severoatlantické aliance dostalo jen vlažné pozornosti politiků a mezinárodních médií. Setkání nejvyšších představitelů NATO v Chicagu lze v mnoha ohledech označit za spíše udržovací než vskutku transformační, jak tomu bylo v případě lisabonského summitu Aliance v listopadu 2010, kdy došlo ke schválení nového strategického konceptu. Hlavním tématem, které dominovalo chicagskému summitu, byla právě otázka Afghánistánu a příprava na dokončení procesu stahování mezinárodních jednotek ze země. Do roku 2014 by ze země měli odejít poslední zahraniční vojáci, včetně příslušníků českých ozbrojených sil, kteří v zemi působili a v rámci mise plnili různé úkoly již od roku 2002. Nakolik se však podařilo mezinárodním vojenským silám přispět ke dlouhodobé politické a ekonomické stabilizaci země, je navýsost složitá otázka.

Za více než deset let působení v Afghánistánu mají být alianční vojáci právem na co hrdi. Přes tyto úspěchy však nelze zavírat oči před některými dlouhodobě destabilizujícími trendy. Vládě v Kábulu se jen těžce daří upevnit kontrolu nad územím státu, zejména na venkově, a počet povstaleckých útoků dlouhodobě nepolevuje, částečně i díky propustné pákistánské hranici. Zároveň všudypřítomná korupce ve vládních strukturách může jen těžko upevnit důvěru místních Afgánců, natož pak u mezinárodních donorů, kteří podporují vládu současného prezidenta Hamída Karzáího.

Nebude přehnané tvrdit, že si v rámci mezinárodního kontingentu ISAF Severoatlantická aliance svým způsobem otestovala své limity, neboť svou náročností a rozsahem představuje toto zahraniční angažmá doposud nejambicióznější nasazení aliančních vojáků mimo území členských států. Poslání spojeneckých jednotek nebylo zaměřeno čistě na boj s Talibánem a zbytky teroristické sítě Al-Káida, ale především na vytváření podmínek pro nastartování stabilního vývoje včetně ustavení centrální vlády v Kábulu.

Podle stávajícího harmonogramu by měly Afghánistán do roku 2014 opustit jednotky NATO. Nový francouzský prezident Francois Hollande však během své volební kampaně sliboval, že prosadí stažení všech 3200 francouzských vojáků ze země téměř s dvouročním předstihem. A jak se zdá i z jeho posledních výroků, hodlá tento svůj slib dodržet.

Z oficiálních prohlášení NATO zaznívají na adresu nového francouzského prezidenta převážně nesouhlasné reakce, ale panují i názory, že Hollande jen vyslovil nahlas to, co si tajně přeje čím dál větší počet členských států Aliance. I na české politické scéně můžeme brzo očekávat podrobnou debatu o způsobu a smyslu prodloužení mandátu českých vojáků v Afghánistánu. Často se v této souvislosti můžeme setkat s názorem, že osud současné afghánské vlády do velké míry závisí na přítomnosti zahraničních vojenských sil. Nicméně samotné tempo stahování nemusí být pro budoucí stabilitu v Afghánistánu rozhodující. Mnohem důležitější je otázka, do jaké míry se mezinárodnímu společenství podaří dostát svým závazkům a pokračovat v podpoře Afghánistánu.

Zastánci co možná nejdelšího setrvání mezinárodních sil v Afghánistánu argumentují, že po odchodu sovětských vojsk tehdejší vláda Mohammada Nadžibulláha zkolabovala. Jednou z nejvýznamnějších lekcí sovětské intervence je fakt, že Nadžibulláhův režim byl po dobu dalších dvou let relativně úspěšně schopen odolávat útokům povstalců díky vojenské a ekonomické pomoci. V důsledku rozpadu Sovětského svazu však tato pomoc ustala a v Afghánistánu naplno propukla občanská válka.

Je proto nezbytné pokračovat v debatě, o způsobu a rozsahu podpory Afghánistánu i po stažení aliančních vojenských sil ze země. To si též mimo jiné vyžádá mnohem širší zapojení regionálních hráčů, jako je Indie a Rusko. Z dlouhodobějšího hlediska se proto jeví jako mnohem prozřetelnější soustředit se na posilování diplomatických a ekonomických instrumentů než akcentovat vojenský rozměr našich snah o stabilizaci Afghánistánu. To je ostatně i největší výzva pro českou diplomacii.