Dne 16. ledna řada Palachových vrstevníků vypráví svým vnoučatům, jak v roce 1968 hrozili armádám Varšavské smlouvy pěstí. Pak si ale raději hleděli studia, aby jej v klidu dokončili a neměli problémy při státnicích z marxizmu leninizmu. Na umístěnku získali své první zaměstnání, upsali se do ROH, pánové si odkroutili vojnu v Československé lidové armádě. Poté uzavřeli manželství, získali novomanželskou půjčku, pořídili si byt v paneláku a také první ojeté embéčko. Pak přišly děti a také postup v zaměstnáni, pokud se ovšem dotyčný nebo dotyčná souhlasně vyjádřili ke vstupu vojsk v srpnu 1968. Někteří vstoupili i do komunistické strany, aby se jim i jejich dětem pohodlněji žilo. Volný čas trávili na chatě nebo na zahrádce a po letech mohli konečně vyjet na dovolenou do Jugoslávie. O politiku se nikdy nezajímali i když je ti komunisté pořádně štvali. Tak jim to v roce 1989 na náměstích spočítali. Prý že se budeme mít dobře jako na Západě. Dnes mnoho z nich musí vystačit s důchodem pár tisíc korun.

Tak se mohl dnes možná ohlížet i magistr či snad doktor filozofie Jan Palach. Jenže on už 45 let není mezi živými. V lednu 1969 se dobrovolně stal živou pochodní na protest proti okupaci a omezování svobody slova. Snad se inspiroval sebeupalujícími protesty vietnamských budhistů, které proběhly několik let předtím, snad tíživé pocity z jeho předchozích studentských návštěv v Sovětském svazu v něm vyvolávaly předtuchu neblahých zítřků pod sovětskou kuratelou. Palach viděl, že mezi lidmi se na začátku roku 1969 začala šířit letargie a bezmocnost. Nechtěl se s tím smířit a rozhodl se proto pro takovou formu politického protestu, kdy přinesl oběť největší - vlastní život. Doufal, ze nezůstane osamocen, vzburcuje národ a další akce budou následovat. Až na výjimky se bohužel naivně mýlil.

Teprve po dvaceti letech od jeho smrti se v průběhu takzvaného Palachova týdne objevily masovější protesty, jež předznamenaly rozklad totalitního normalizačního režimu. Palachův čin nesmí být zapomenut. Jsem proto rád za aktivity, jež mají směřovat ke zřízení jeho muzea a i za všechny další projekty, jejichž cílem je připomínat si Palachův odkaz. A jaký je jeho odkaz dalším generacím? Pochopit, že člověk se může dostat do situací, kdy musí umět jednat a neměl by zůstat pasivní. A to bez ohledu na vlastní prospěch, tedy nepragmaticky. I Palachova individuální vzpoura měla svůj smysl, byť za cenu vlastního sebeobětování. A proto si zaslouží úctu nejen svých současníků, ale i všech dalších generací našeho národa.

Čest jeho odkazu a památce!

Přepis projevu, který jsem přednesl při příležitosti Dne památky Jana Palacha 16. ledna 2014 (Mělník).