Ohlédnutí: 10 let našeho členství v EU
10 let členství v jakékoli mezinárodní organizaci je dostatečně dobrým důvodem zamyslet se nad plusy a mínusy takového členství. Tím spíše je to pak důvodem v případě takového ojedinělého uskupení jako je Evropská unie. Současný, poměrně kritický přístup české veřejnosti k EU je přirozeně v nemalé míře dán předchozím politickým vedením země – jak předchozího prezidenta republiky tak předchozích pravicových vlád. Pokud na EU dští Hrad deset a vláda sedm let jen oheň a síru, pak se to na náladách veřejnosti nějak musí odrazit. Tím spíš, že česká média v drtivé většině proevropskými nazvat nelze. A nezapomínejme, že na české politické scéně skoro 25 let od pádu totality neexistuje vlivná pravicová proevropská strana.
Nemůžeme ale také nevidět, že naše členství v EU provázely prvky či události, jejichž vysvětlování nebylo jednoduché ani pro ty, kdo se k evropské integraci u nás hlásí. Přestože lze bez nadsázky říci, že Evropská unie ovlivňuje snad veškeré aspekty našeho každodenního života, Brusel se může mnohdy jevit na míle vzdálený a nečitelný. Často totiž to, co je těžko pochopitelné, vzbuzuje nedůvěru či dokonce odpor.
Komplikované úřednické procesy, složitá regulační opatření a spletence různých zkratek a názvů institucí rozhodně nepřidají na lepším image EU. Volat dnes po lepší informovanosti veřejnosti o fungování Evropské unie se může zdát jako ohrané klišé, nicméně ani deset let od našeho vstupu do Unie jsme se s tímto dluhem nedokázali obstojně vypořádat. Bohužel oblíbené strašení Bruselem tak velmi často pramení z nedostatku seriózních a srozumitelně prezentovaných faktů.
Co však považuji za nejdůležitější - a v tomto ohledu by česká politická reprezentace měla být směrem k veřejnosti zajedno- je to, že za podobou evropské integrace a našeho členství v Unii neseme primární odpovědnost my všichni. Jinými slovy Brusel bude takový, jaký si ho uděláme. Počínaje pravidelnou účastí našich ministrů na schůzkách s jejich evropskými protějšky, přes zasedání Evropské rady, bezpočet odborných pracovních skupin a hlasováním našich europoslanců v Evropském parlamentu konče, Česká republika má rozsáhlé možnosti vstupovat a ovlivňovat dění v Evropské unii.
Nejsme jen ve vleku evropský byrokratů, jak se nám kdosi snaží namluvit. Většina zásadních rozhodnutí nemůže byt schválena bez našeho souhlasu, respektive souhlas našich představitelů je nezbytný k fungování Unie. Jsem proto rád, že naše nová vláda premiéra Sobotky se jednoznačně hlásí k této odpovědnosti a je připravena využít naplno možnosti našeho členství ve prospěch občanů České republiky.
Za deset let od našeho vstupu prošla Unie překotným vývojem a to nejen v souvislosti s krizí v Eurozóně. Bohužel debata o výhodách či nevýhodách našeho členství bývá poslední dobou často redukována na surovou řeč ekonomických ukazatelů. Projekt evropské integrace však nabízí mnohem víc. Především umožňuje rozšiřovat spolupráci mezi jednotlivými členskými státy v oblasti kultury, vzdělávání, regionální spolupráce, ochrany životního prostředí a třeba i zahraniční politiky. Všechny členské státy mohou „být u toho", respektive podílet se na utváření budoucí podoby spolupráce uvnitř Evropy. To, zdali uspějeme jako Česká republika v Evropské unii, je však jen a jen na nás a na naší odvaze a schopnosti výhody našeho členství plně využívat a uplatňovat.
Nemůžeme ale také nevidět, že naše členství v EU provázely prvky či události, jejichž vysvětlování nebylo jednoduché ani pro ty, kdo se k evropské integraci u nás hlásí. Přestože lze bez nadsázky říci, že Evropská unie ovlivňuje snad veškeré aspekty našeho každodenního života, Brusel se může mnohdy jevit na míle vzdálený a nečitelný. Často totiž to, co je těžko pochopitelné, vzbuzuje nedůvěru či dokonce odpor.
Komplikované úřednické procesy, složitá regulační opatření a spletence různých zkratek a názvů institucí rozhodně nepřidají na lepším image EU. Volat dnes po lepší informovanosti veřejnosti o fungování Evropské unie se může zdát jako ohrané klišé, nicméně ani deset let od našeho vstupu do Unie jsme se s tímto dluhem nedokázali obstojně vypořádat. Bohužel oblíbené strašení Bruselem tak velmi často pramení z nedostatku seriózních a srozumitelně prezentovaných faktů.
Co však považuji za nejdůležitější - a v tomto ohledu by česká politická reprezentace měla být směrem k veřejnosti zajedno- je to, že za podobou evropské integrace a našeho členství v Unii neseme primární odpovědnost my všichni. Jinými slovy Brusel bude takový, jaký si ho uděláme. Počínaje pravidelnou účastí našich ministrů na schůzkách s jejich evropskými protějšky, přes zasedání Evropské rady, bezpočet odborných pracovních skupin a hlasováním našich europoslanců v Evropském parlamentu konče, Česká republika má rozsáhlé možnosti vstupovat a ovlivňovat dění v Evropské unii.
Nejsme jen ve vleku evropský byrokratů, jak se nám kdosi snaží namluvit. Většina zásadních rozhodnutí nemůže byt schválena bez našeho souhlasu, respektive souhlas našich představitelů je nezbytný k fungování Unie. Jsem proto rád, že naše nová vláda premiéra Sobotky se jednoznačně hlásí k této odpovědnosti a je připravena využít naplno možnosti našeho členství ve prospěch občanů České republiky.
Za deset let od našeho vstupu prošla Unie překotným vývojem a to nejen v souvislosti s krizí v Eurozóně. Bohužel debata o výhodách či nevýhodách našeho členství bývá poslední dobou často redukována na surovou řeč ekonomických ukazatelů. Projekt evropské integrace však nabízí mnohem víc. Především umožňuje rozšiřovat spolupráci mezi jednotlivými členskými státy v oblasti kultury, vzdělávání, regionální spolupráce, ochrany životního prostředí a třeba i zahraniční politiky. Všechny členské státy mohou „být u toho", respektive podílet se na utváření budoucí podoby spolupráce uvnitř Evropy. To, zdali uspějeme jako Česká republika v Evropské unii, je však jen a jen na nás a na naší odvaze a schopnosti výhody našeho členství plně využívat a uplatňovat.