Proč říkáme NE dodávkám zbraní pro Ukrajinu
Nedávná porada ústavních činitelů České republiky k zahraniční politice dospěla v souvislosti s ukrajinskou krizí k jednoznačnému závěru: nebudeme podporovat dodávky zbraní na Ukrajinu.
Opozice má přirozeně právo tento postoj kritizovat a navrhovat opak – tedy zbraně na Ukrajinu dodávat. Chce to např. Miroslav Kalousek. V pravicové opozici není jediný. Ti, co razí tento postup, by ale měli naší veřejnosti říci celou pravdu. Tedy že dodávkami zbraní vědomě, podtrhuji vědomě, odmítají a definitivně ukončují snahy o hledání politického východiska.
Protože tím shazují ze stolu dohody z Minsku II. Dokumenty vypracované a podepsané za přímé účasti Německa a Francie a podporované celou EU. Dohody, které jsou dnes jediným praktickým základem k nevojenskému řešení situace. Říkají, že Minsk I nepřinesl výsledky a nepřinese je ani Minsk II. Že se příměří nedodržuje, nebo alespoň ne všude. Je otázka, zda stoprocentní a okamžitý klid zbraní byl v tak vyhroceném konfliktu vůbec možný. Právě pro to jsou v Minsku II stanoveny lhůty. Ale odepisovat dohodu pár dní po jejím podpisu je nezodpovědné.
Zastánci dodávek zbraní by však zejména měli říci české veřejnosti, že tento postup neznamená jen odmítnutí Minsku II. Že se hlavně jedná o pokus řešit konflikt vojensky. To má být cesta k míru?
Pravicová opozice by také měla vysvětlit, co vlastně navrhuje na Ukrajinu dodávat. Samopaly? Munici k nim? Ruční granáty? Patrně ne. Nejspíš jde o vyspělejší či vyspělé zbraně a zbraňové systémy v souladu se standardy NATO. Ukrajinská armáda však takovéto systémy neumí obsluhovat. Někdo by je to musel naučit. Znamená to, že kromě zbraní mají být na Ukrajinu vysláni i vojáci Aliance v roli instruktorů? Znamená to výcvikové mise podobné těm z Iráku či Afghánistánu?
Situace na Ukrajině a kolem ní je příliš složitá, než abychom z ní dělali rutinní téma našich každodenních vnitropolitických rozmíšek. Navrhuje-li kdokoli dodávat zbraně na Ukrajinu, ať vyloží karty na stůl. A ať nic nezamlčuje.
Článek vyšel také v dnešním vydání deníku Právo (19. 2. 2015)
Opozice má přirozeně právo tento postoj kritizovat a navrhovat opak – tedy zbraně na Ukrajinu dodávat. Chce to např. Miroslav Kalousek. V pravicové opozici není jediný. Ti, co razí tento postup, by ale měli naší veřejnosti říci celou pravdu. Tedy že dodávkami zbraní vědomě, podtrhuji vědomě, odmítají a definitivně ukončují snahy o hledání politického východiska.
Protože tím shazují ze stolu dohody z Minsku II. Dokumenty vypracované a podepsané za přímé účasti Německa a Francie a podporované celou EU. Dohody, které jsou dnes jediným praktickým základem k nevojenskému řešení situace. Říkají, že Minsk I nepřinesl výsledky a nepřinese je ani Minsk II. Že se příměří nedodržuje, nebo alespoň ne všude. Je otázka, zda stoprocentní a okamžitý klid zbraní byl v tak vyhroceném konfliktu vůbec možný. Právě pro to jsou v Minsku II stanoveny lhůty. Ale odepisovat dohodu pár dní po jejím podpisu je nezodpovědné.
Zastánci dodávek zbraní by však zejména měli říci české veřejnosti, že tento postup neznamená jen odmítnutí Minsku II. Že se hlavně jedná o pokus řešit konflikt vojensky. To má být cesta k míru?
Pravicová opozice by také měla vysvětlit, co vlastně navrhuje na Ukrajinu dodávat. Samopaly? Munici k nim? Ruční granáty? Patrně ne. Nejspíš jde o vyspělejší či vyspělé zbraně a zbraňové systémy v souladu se standardy NATO. Ukrajinská armáda však takovéto systémy neumí obsluhovat. Někdo by je to musel naučit. Znamená to, že kromě zbraní mají být na Ukrajinu vysláni i vojáci Aliance v roli instruktorů? Znamená to výcvikové mise podobné těm z Iráku či Afghánistánu?
Situace na Ukrajině a kolem ní je příliš složitá, než abychom z ní dělali rutinní téma našich každodenních vnitropolitických rozmíšek. Navrhuje-li kdokoli dodávat zbraně na Ukrajinu, ať vyloží karty na stůl. A ať nic nezamlčuje.
Článek vyšel také v dnešním vydání deníku Právo (19. 2. 2015)