V sobotu 25. března jsme si připomněli 60 let od podpisu Římských smluv, které spustily rozsáhlý proces evropské spolupráce. Jejím výsledkem je dnešní Evropská unie. Stejná EU, která nyní čelí ostré kritice snad ze všech myslitelných stran. Pro mnohé je EU příliš odtržená od lidí, omezuje je, neslouží jim, jen je zatěžuje byrokracií. Podle těchto kritiků se vše rozhoduje v mytickém Bruselu, aniž by se k tomu občané Unie mohli vyjádřit. Není to zrovna lichotivý obrázek, ale skutečnost je jiná. To, jak se zhostíme možnosti ovlivňovat dění v Evropě, je jen a jen na nás. Tedy stejné přesvědčení, se kterým se původních šest zakládajících států rozhodlo podepsat Římské smlouvy.

Nelze se ubránit pocitu, že Evropa dnes propadla doslova blbé náladě. Přispívá k tomu nedávná vleklá ekonomická krize, probíhající migrační krize a neutěšená bezpečnostní situace v našem bezprostředním okolí. Ale je to s Evropou opravdu tak špatné?

Od konce ekonomické krize Unie každoročně vykazuje zdravý růst. EU stále zůstává nejvýkonnějším ekonomickým blokem světa. Přestože v některých členských státech je nezaměstnanost relativně vysoká, daří se ji snižovat a v jiných, jako je kupříkladu Česká republika, se dokonce drží na rekordně nízké úrovni.V žebříčku dvaceti zemí světa s nejvyšší kvalitou života najdeme třináct členských států EU. Co se týče migrační krize, příliv migrantů byl loni pouze třetinový proti roku 2015. Evropa má za sebou vůbec nejdelší období míru ve své historii.

Proti tomu však stojí řada polopravd, obav a populistických výkřiků. Optimismus a snahu v Evropě prosazovat princip spolupráce místo neustálého soupeření evropských států, které vedlo k tak tragickým koncům, jakým byla 2. světová válka, dnes nahrazuje bezradnost a rezignace nad schopností uchopit svůj vlastní osud do pevných rukou.

Pochopitelně, spolupráce často naráží na své limity a občas dochází i k různým excesům, ale ani ve stínu bizarních půtek, jakou bylo například přetahování o název českého rumu, nelze popírat celkové výhody a smysl evropské spolupráce.
Je nutné si přiznat, že zastánci integrace často trpí určitou arogancí. Ano, EU je neuvěřitelně složitý mechanismus, ale nelze odmítat obavy občanů, ať už opodstatněné, či ne, pouhým konstatováním, že jsou výhody EU přece natolik jasné, že je musí všichni chápat. Víc než kdy předtím je proto nutné v Evropě vést co možná nejintenzivnější celospolečenský dia -log o její budoucnosti.

Pokud někdo tvrdí, že by nám bylo lépe mimo Unii a za zavřenými hranicemi, ať také odhalí druhou stranu mince. Ať přizná, jak moc by se zvedly ceny dováženého zboží v obchodech a kolik lidí by přišlo o práci poté, co by naše otevřená ekonomika přišla o přístup na obrovský jednotný evropský trh. Rázem by se také stalo složitějším cestovat, pracovat či studovat v Evropě.

Být u toho a být schopen věci ovlivňovat je proto velmi důležité. Hledat spojence a prosazovat naše zájmy nejde jen z pohodlí domácí politiky. Nejde jen kritizovat, ale zároveň nenabízet řešení. Jako součást EU musíme usilovat o to, aby se Evropa vyvíjela co nejvíc podle našich představ. Je moc dobře, že se zejména díky ČSSD a premiérovi Sobotkovi podařilo Českou republiku po období dobrovolné izolace za předchozích pravicových vlád vrátit zpátky do centra dění.

Budoucnost Evropy za nás nerozhodne žádný mytický Brusel – je to jen na nás, pokud si dobrovolně necháme ujet vlak do stanice bezpečné a prosperující Evropy, anebo využijeme výhod našeho členství a dokážeme pomyslným kormidlem korigovat směr, kam EU pluje.

Článek vyšel v dnešním vydání deníku Právo (27.3.2017)