Ministr obrany Martin Stropnický se nedávno pochlubil, že armáda by měla nakoupit v příštích letech vojenskou techniku za desítky miliard korun. To je jistě potřeba, obzvláště za situace, kdy jsou vojáci nuceni používat techniku, která byla vyrobena dřív, než se narodili. Nicméně jsou to stále spíše přání než zahájené modernizační projekty.

Za čtyři roky, kdy rozpočet ministerstva rostl v průměru o pět miliard ročně, se mu však nepodařilo dotáhnout do konce ani jeden velký modernizační projekt. Kde jsou například slibované nové víceúčelové vrtulníky? Podobně se protahuje nákup tolik potřebných mobilních 3D radiolokátorů.

Velkou promarněnou příležitostí je ale především to, že se ministr Stropnický nepustil pořádně do reformy akvizičního procesu, který sám rád kritizuje. Opakovaně o strnulosti mechanismů nakupování v armádě mluvil a sváděl neschopnost resortu obrany modernizovat právě na špatný systém.

Když jsem však jemu a jeho týmu několikrát nabízel pomoc ve Sněmovně, tak konkrétní návrhy legislativních změn už nikdy nedodal. Místo toho ministr Stropnický za čtyři roky vyměnil pětkrát svého náměstka pro akvizice. Dnes už je za pět minut dvanáct. Systém nákupů na resortu obrany je potřeba zpružnit a zefektivnit.

Zaprvé je potřeba nejen dobře plánovat, ale jednotlivé nákupy i dobře připravit. Je určitě dobře, že ministerstvo schválilo řadu koncepčních dokumentů, včetně střednědobého plánu, ale tyto dokumenty je třeba bezvýhradně dodržovat, a ne měnit připravené plány, jak se to zrovna hodí.

Jsem zastáncem procesu důsledného plánování, který se v minulosti často porušoval a z jednotlivých projektů se přesouvaly peníze s negativními dopady na modernizaci armády.

Je totiž potřeba zajistit nejen to, že na jednotlivé akviziční projekty bude dost prostředků, ale musí být učiněny i další potřebné kroky, jako je registrace programu na ministerstvu financí, zpracování potřebné dokumentace, posudků, zkoušek atd.

Pokud se některý z těchto kroků zanedbá či špatně připraví, dojde většinou k tomu, že se naplánované peníze neutratí a chystaný projekt se zpožďuje, či dokonce nerealizuje.

Zadruhé systém akvizic je příliš složitý a zkostnatělý. Je potřeba zlepšit spolupráci mezi Generálním štábem a civilní částí na ministerstvu, která odpovídá za nákupy.

Vojáci musí umět v první řadě definovat, co chtějí nakoupit. Nelze ale vymýšlet nový vrtulník, je potřeba poptávat to, co je na trhu k mání.

Proto je třeba Generální štáb posílit personálně i odborně, aby byl lépe schopen specifikovat poptávané schopnosti. Civilní část pak kromě právníků potřebuje také personálně a odborně posílit, a to zejména o kvalitní nákupčí. Také může pomoci posílení systému interního vzdělávání.

Zároveň by na ministerstvu obrany měla vzniknout národní akviziční rada, jakási rada moudrých, která by podléhala přímo ministrovi. Zahrnovat by mohla například některé bývalé ministry, akviziční náměstky, civilní a vojenské odborníky, a to jak aktivní, tak i bývalé. Ta by během několika měsíců zpracovala komplexní návrh na reformu akvizičního procesu v resortu obrany. Bylo by pak hlavně na ministrovi, aby tato opatření prosazoval uvnitř resortu i do legislativy.

Rozhýbat složitý systém modernizace našich ozbrojených sil rozhodně nelze přes noc, ale za čtyři roky mandátu pana ministra Stropnického se věci mohly výrazně posunout, a to za situace, kdy řešení existují.

Článek vyšel také v deníku Právo (9. 10. 2017)

Pokud mě chcete kontaktovat anebo chcete vědět více o mých názorech, využijte můj Twitter @jhamacek, nebo Facebook, případně navštivte mé webové stránky hamacek.cz.