Na hrdiny od Dukly nesmíme zapomenout
V minulém týdnu jsme si připomněli výročí Karpatsko-dukelské operace, nanejvýš významné pro osvobození Československa ve 2. světové válce. Jako předseda Poslanecké sněmovny mám tento rok možnost se s českou delegací zúčastnit pravidelné vzpomínkové akce u dukelského památníku.
Znovu si tak připomínáme hrdinství 1. československého armádního sboru pod vedením generála Ludvíka Svobody. Za cenu strašlivých ztrát, našich i sovětských, se jeho příslušníkům podařilo zahájit postupné osvobozování Československa, završené v květnu 1945 v Praze.
Jméno generála Svobody bude navždy spjato se skutečností, že jeho vojáci osvobodili první části československého území. Ludvík Svoboda patří k nejvýznamnějším postavám našich vojenských dějin. Především proto, že se osobně vydatně podílel na protifašistickém odboji, stál v čele naší armády na východní frontě, která zůstane v historii zapsána jako svobodovci. Méně se už ví, že také jeho syn Miroslav se zúčastnil v okupované vlasti hnutí odporu – a zaplatil za to životem.
Inspirace i pro další spolupráci
Vnímám každoroční připomínku hrdinů od Dukly šířeji, jako výraz společného boje Čechů a Slováků za obnovu Československa. Tahle československá tradice je historickou vazbou, o kterou bychom měli starostlivě pečovat, nenechat ji upadnout do zapomnění. Tím spíše, že v příštím roce si připomeneme 100. výročí vzniku Československa. Příslušníci mladé generace Slováků a Čechů už žijí v samostatných státech a pocit vzájemnosti obou národů u nich už nemusí být – a nejspíš ani není – takový jako u starších generací. Dukla samotná je především naším společným příspěvkem do boje proti Hitlerovi, v němž jsme my, Slováci a Češi – při vší skromnosti – nehráli zanedbatelnou úlohu.
Dnes, po více než 70 letech, žijeme pochopitelně v jiném světě. Slovenská i česká armáda plní zcela jiné úlohy. Obě jsou součástí bezpečnostního systému na půdorysu Severoatlantické aliance. I v tomto rámci si ovšem vztahy našich armád uchovaly svou svébytnost, vzájemné přátelství, pochopení, ale také efektivnost. Připomínám jen namátkou společný česko-slovenský prapor jako součást mírových sil Kosovo Forces v Kosovu či působení našich vojenských jednotek v Afghánistánu. Blízkost našich ozbrojených sil má nepochybně v této době svůj význam, patrně bude dále vzrůstat.
Závěrem bych ještě chtěl ocenit péči, kterou slovenská strana věnuje zachování společných tradic Čechů a Slováků. A vyjádřit naději, že tomu tak zůstane i do budoucna. Tuto tradici je dobré a nutné zachovat.
Článek vyšel také v Lidových novinách (9. 10. 2017)
Pokud mě chcete kontaktovat anebo chcete vědět více o mých názorech, využijte můj Twitter @jhamacek, nebo Facebook, případně navštivte mé webové stránky hamacek.cz.
Znovu si tak připomínáme hrdinství 1. československého armádního sboru pod vedením generála Ludvíka Svobody. Za cenu strašlivých ztrát, našich i sovětských, se jeho příslušníkům podařilo zahájit postupné osvobozování Československa, završené v květnu 1945 v Praze.
Jméno generála Svobody bude navždy spjato se skutečností, že jeho vojáci osvobodili první části československého území. Ludvík Svoboda patří k nejvýznamnějším postavám našich vojenských dějin. Především proto, že se osobně vydatně podílel na protifašistickém odboji, stál v čele naší armády na východní frontě, která zůstane v historii zapsána jako svobodovci. Méně se už ví, že také jeho syn Miroslav se zúčastnil v okupované vlasti hnutí odporu – a zaplatil za to životem.
Inspirace i pro další spolupráci
Vnímám každoroční připomínku hrdinů od Dukly šířeji, jako výraz společného boje Čechů a Slováků za obnovu Československa. Tahle československá tradice je historickou vazbou, o kterou bychom měli starostlivě pečovat, nenechat ji upadnout do zapomnění. Tím spíše, že v příštím roce si připomeneme 100. výročí vzniku Československa. Příslušníci mladé generace Slováků a Čechů už žijí v samostatných státech a pocit vzájemnosti obou národů u nich už nemusí být – a nejspíš ani není – takový jako u starších generací. Dukla samotná je především naším společným příspěvkem do boje proti Hitlerovi, v němž jsme my, Slováci a Češi – při vší skromnosti – nehráli zanedbatelnou úlohu.
Dnes, po více než 70 letech, žijeme pochopitelně v jiném světě. Slovenská i česká armáda plní zcela jiné úlohy. Obě jsou součástí bezpečnostního systému na půdorysu Severoatlantické aliance. I v tomto rámci si ovšem vztahy našich armád uchovaly svou svébytnost, vzájemné přátelství, pochopení, ale také efektivnost. Připomínám jen namátkou společný česko-slovenský prapor jako součást mírových sil Kosovo Forces v Kosovu či působení našich vojenských jednotek v Afghánistánu. Blízkost našich ozbrojených sil má nepochybně v této době svůj význam, patrně bude dále vzrůstat.
Závěrem bych ještě chtěl ocenit péči, kterou slovenská strana věnuje zachování společných tradic Čechů a Slováků. A vyjádřit naději, že tomu tak zůstane i do budoucna. Tuto tradici je dobré a nutné zachovat.
Článek vyšel také v Lidových novinách (9. 10. 2017)
Pokud mě chcete kontaktovat anebo chcete vědět více o mých názorech, využijte můj Twitter @jhamacek, nebo Facebook, případně navštivte mé webové stránky hamacek.cz.