V diskusích o českém školství jsou děsivé některé nápady, které se tu a tam objevují nejen na internetu, ale padají i z úst některých politiků. Patří mezi ně mimo jiné školné na vysokých školách a v některých případech dokonce také na středních školách. Je to naprosto nepřijatelné. Zcela odmítáme jakoukoliv podobnou představu.

Spojovat budoucnost školství s tím, že zavedeme „daň ze vzdělání“ (co jiného by školné bylo?), je zrůdné. A ztrácet čas diskusemi o této zjevné chybě je zločin. Protože před sebou máme daleko podstatnější věci. Do školství musí stát investovat, nelze někoho ze vzdělávacího procesu vylučovat proto, že na to nemá. Ač to zní jako fráze, ale skutečně jde o budoucnost naší země. Sociální demokracie si to uvědomuje a kvalitní a všem dostupné školství je pro ni prioritou.

Další věcí je, abychom si představili, jaké vzdělání budou potřebovat české děti, které se nyní rodí nebo začínají se školní docházkou. V tom je potíž. My víme, že jsme na začátku další obrovské technologické revoluce. Víme zcela jistě, že za patnáct nebo dvacet let bude svět práce hodně jiný – trendy automatizace a robotizace vidí každý, kdo alespoň občas navštíví jakýkoliv výrobní podnik. A nejen výrobní, ono to platí a stále více bude platit i ve službách či státní správě. Ne, nemyslíme si, že by za dvacet let nenosily pivo servírky – i když i v tom se třeba mnohé změní. Ale třeba bankovní přepážky budou určitě vypadat hodně jinak, spoustu věcí ve vztahu s úřady budeme vyřizovat dálkovým přístupem (možná absolutní většinu). A tak dále. Technologie zasáhnou naprosto všechny části našeho života.

Ano, nyní aktuálně potřebujeme desítky nebo spíše stovky tisíc lidí do průmyslu, který se žene dopředu. Ale tito lidé budou potřebovat nejen ruce a řemeslo, ale musí mít velmi kvalitní obecné vzdělání, protože během jejich pracovní kariéry se jim bude dynamicky měnit pracovní prostředí. Co budou jeden rok dělat rukama, to v tom dalším zastane stroj a vítězem na trhu práce bude ten, kdo zvládne nejen řemeslo, ale také techniku, kterou dostane k dispozici. Klíčová bude obecná schopnost řešit problémy, reagovat, umět se přizpůsobit a využít dovedností typicky lidských.

Proto třeba v našem školství rychle roste důraz na výuku matematiky a proto matematiku chceme i od těch, kteří o sobě říkají, že „na to nemají buňky“. To není proto, že bychom je chtěli trápit a mučit. Nejde ani o to, aby všichni uměli vyřešit diferenciální rovnici. Jde o schopnost vyhodnotit problém, převést ho do matematických vztahů, prokázat soustavnost, pečlivost a umění dojít k řešení.

Řada lidí s poněkud zastaralým způsobem myšlení chce na současnou krizi na pracovním trhu reagovat nějakým „umisťováním“ mladých do konkrétních (technických) oborů. Oni například poukazují, že máme příliš „humanitních oborů“, které nemají žádné uplatnění. Vypadá to logicky, ale problém je, že to není pravda. Z absolventů pedagogických fakult (což je typické humanitní vzdělání doplněné případně například přírodovědnými znalostmi) jde učit sotva 40 procent. Proč? Protože po zbytku se vrhá soukromý sektor, nabízí jim platy, o kterých si začínající učitel může nechat jenom zdát. Podnikatelé a firmy to nedělají z nějakého entuziasmu. A ani ze zvrácené touhy zničit české školství. Oni potřebují lidi s velkou škálou obecných znalostí, se schopností orientace v problému, s vlastním myšlením a schopností prezentace.

Přichází cosi, co nazýváme „Průmysl 4.0“, ale co bude mít vliv na všechny oblasti života. Řada lidí z toho má strach, což vlastně vcelku chápeme. Změna to bude pro mnohé bolestná. Ale nastane bez ohledu na cokoliv. Je naši povinností přetvořit český vzdělávací systém tak, aby jeho absolventi v tom budoucím světě uměli žít a byli v něm úspěšní. A je to naši povinností i přes fakt, že přesné dopady změn neumíme nyní do detailů odhadnout.

Napsáno společně s Kateřinou Valachovou (ministryně školství, mládeže a tělovýchovy v letech 2015 až 2017).