Rozhovor pro www.lidovky.cz


Podle nové vyhlášky je celostní medicína zařazena mezi standardní lékařskou specializaci. Co se tím mění?

Nejde o nic převratného. Komplexní psychosomatická medicína už byla uznána dávno – pacienty. Hovoří za ni výsledky. Zařazení mezi standardní lékařské specializace je reakcí ministerstva na dlouhodobě neudržitelný stav. Nejde o přijetí neověřených šarlatánských metod, nýbrž o uznání psychosomatického přístupu, nutnosti hledání souvislostí zdravotních potíží se životem pacienta. Moderní biologická medicína totiž vychází z předpokladu, že každá zdravotní porucha má nějakou objektivní příčinu, kterou dokáže pomocí odběrů, céteček, magnetických rezonancí, odhalit a zásahem zvenčí, léky, operacemi nebo fyzikálním působením, vyléčit. V roce 2001 zveřejnil časopis British Medical Journal studii, ze které vyplynulo, že u téměř 40 % pacientů, s typickými tělesnými obtížemi objektivní nález chybí. Pro biologicky vzdělaného lékaře je to neřešitelný problém. Pacienta považuje za simulanta, hypochondra nebo duševně chorého. On ale není ani jedním z nich. Jeho obtíže jsou somatizací neboli ztělesňováním složité, neřešené životní situace. Pacient je bezradný, žije ve stresu. To, co není schopen zvládnout na vědomé rovině, začne postupem času tělo „řešit“ za něj – nemocí. Typickým způsobem: bolestí hlavy (má toho plnou hlavu), závratěmi (hlava se mu z toho zatočila), pálením žáhy (leze mu to krkem), bolestí zad (naložil si víc, než unese). To, co neumí odhalit nejmodernější technika, skvěle popisuji stará lidová přísloví.

Začne se teď celostní medicíně věnovat více lékařů? Bude péči proplácet pojišťovna?

Mám atestaci z interního a rehabilitačního lékařství. Biologické, vědecké medicíny si nesmírně vážím. Považuji ji za základ vzdělanosti a způsobilosti lékaře. Ve svojí praxi využívám moderní diagnostiku i léky. Na prvním místě ale je pochopit, jako informaci nemoc pacientovi přináší. Poradit mu, jak má změnit svoje chování a podmínky života pro to, aby se uzdravil. Podpořit samoúzdravné schopnosti. Teprve když na zvládnutí nemoci pacient vlastními silami nestačí, ordinuji mu léky. Pokud možno jen přechodně, aby mu pomohly odrazit se ode dna, k potřebné životní změně. S pacienty pracuji celostním, komplexním způsobem, podobným způsobu práce léčitele. Snažím se vyváženě posuzovat objektivní nálezy i subjektivní (životní) souvislosti pacientova stonání. O tento způsob medicíny projevuje zájem stále více lékařů. Zatím psychosomatika neměla oficiální statut, což jejich vzdělávání komplikovalo. Rozhodnutí ministerstva je moudré. Zatím je ale v úrovni politické deklarace. Od slov k činům, k zavedené komplexního přístupu do systému vzdělávání a léčebné praxe, je ještě hodně daleko. Proplácení psychosomatické péče z prostředků zdravotních pojištoven, jako je to mu v SRN, by bylo ideálním stavem. O finanční situaci těch našich si nedělám žádné iluze. IZIP zanechal dvoumiliardový tunel.

Znamená to, že každý medik bude muset mít nějaké psychosomatické minimum? Bude se celostní medicína normálně vyučovat třeba v prvních ročnících na lékařských fakultách?

Velké nedorozumění vidím v tom, že psychosomatika byla zařazena mezi lékařské specializace. Má tedy statut odbornosti, budou se v ní školit specialisté „psychosomatici“, poskytující péči „psychosomatickým“ pacientům. Tedy pacientům, kterým je špatně, ale nemohou to dokázat objektivním nálezem. Psychosomatika by se tak mohla stát odkladištěm pro ty, se kterými si biologická medicína neví rady. V základech psychosomatického přístupu by ale měl být vzdělaný každý lékař už během studia na fakultě. To se zatím bohužel v plném rozsahu a kvalitě neděje. Medik nemá rovnocenný přístup ke znalostem biologickým a psychosociálním. Ministr zdravotnictví nemá ani kompetenci do obsahu vzdělávání na fakultách přímo zasahovat. Jednání o zařazení psychosomatického základu do výuky mediků by proto mělo proběhnout co nejdříve.

Jaký je teď obecně mezi lidmi zájem o psychosomatickou péči?

Během posledních pěti let dochází k neuvěřitelnému obratu. Když jsem pracoval na klinice přicházeli za mnou pacienti se zakázkou „pane doktore, je mi špatně, vylečte mne, předepište léky“. Dnes je zakázka jiná: „pane doktore, já už nechci brát léky, poraďte mi, co mohu já sám udělat pro to, abych se uzdravil a mohl je vysadit“. Lidé už se odmítají odevzdávat, chtějí svému stonání rozumět a někteří dokonce převzít péči o zdraví do vlatních rukou. Nápor pacientů na ordinace těch několika desítek lékařů, kteří se psychosomatice u nás věnují, je drtivý.

S jakými problémy za vámi pacienti nejčastěji chodí?

S jakýmikoliv. S ekzémy, vysokým tlakem, bolestí kloubů, zažívacími potížemi, únavou, neplodností, úzkostí...Každá nemoc je informace. Informace o tom, jaký člověk je, jakým způsobem a v jakých podmínkách žíje. Informace o tom, že dělá v životě nějakou chybu. Funguji vlastně v roli tlumočníka, překládám pacientovi sdělení, které mu tělo nemocí vzkazuje. On stůně proto, že mu nerozumí. Protože ale nemohu obsáhnout všechny odbornosti, v případě, že mám podezření na nějaký závažný organický problém, konzultuji jej v rámci našeho týmu s příslušným specialistou, který provede nezbytná vyšetření. Pečujeme tedy o pacienta týmově, komplexně, všichni s ním mluvíme stejným jazykem, abychom mu ve stonání neudělali zmatek.

Mohl byste uvést nějaký příběh z poslední doby, kdy psychosomatická péče o pacienta pomohla k jeho vyléčení, přestože ostatní lékaři nevěděli, jak ho léčit?

Před časem ke mně přišla maminka s desetiletou Janou. Pět let se trápí s opakovanými infekcemi. Za poslední rok brala sedmkrát antibiotika. Maminka s ní obešla řadu lékařů, ležela i v nemocnici. Žádné vyšetření příčinu, oslabení imunity, neodhalilo. O samotě mi Jana všechno pověděla. Rodiče se před pěti lety rozvedli. Byl to pro ni šok. Nejenže ztratila milovaného tátu, ale stěhováním přišla o všechny kamarádky. Maminka si našla nového přítele, věnuje se budování firmy, na Janu nemá čas. Jana je zoufalá, bezradná, opuštěná. Její stonání není voláním po antibiotikách. Když jsem se jí zeptal, co potřebuje k uzdravení, řekla mi: „Maminku mám moc ráda. Přála bych si, aby se mnou byla častěji, o víkendech jezdila na výlety, držela mne za ruku, povídala si se mnou…“. Maminka to nejprve oplakala, ale pak pochopila a přijala. Cestu k uzdravení jsem tedy neporadil já, ale vlastní dcera. Protože to mamince nedokázala říci přímo, dělalo to její tělo za ni - nemocí.





vyšlo 13.2.2013 na www.lidovky.cz, otázky pokládala redaktorka Michaela Černá