Česko ji potřebuje jako sůl.

„Moc bychom ocenili, kdybyste napsal krátký portrétek nějakého inspirativního Čecha. Můžete si vybrat, koho chcete. Potřebujeme o něm 2000 znaků. Forma je v zásadě volná: klasický portrét, osobní zkušenost, historka, jak se Vám to bude nejlíp psát.“, požádali mne před týdnem mailem z jedné redakce. Venku skoro pětatřicet. V dobřichovické ordinaci jen o pár stupňů míň. Čekárna nabitá k prasknutí. Chtěl jsem vyhovět. Inspirativní osobnost? O kom mám napsat? Lámal jsem si hlavu. V čekárně jsem zahlédl spisovatele Ludvíka Vaculíka. To je ctihodná osobnost! O jeho kvalitách ale každý ví. Na protějším kopci v Černošicích bydlí náčelník Toltéků Jarda Dušek. Ten je hodně inspirativní! Psát o něm je jako nosit dříví do lesa.

Nejprve si určím kvality a od nich dojdu k osobnosti, řekl jsem si. Musí to být Čech, oddaný, rodinný typ, ochránce, moudrý, empatický, pozitivní a samostatný. Okamžitě se mi vybavil Skip. Měl nakročeno do útulku. Malou oklikou si našel nás. Je to výběr z psů, pozdní sběr. To nejlepší z několika ras. Velikostí podvraťák (protáhne se pod vraty), barvou srsti oříšek (podle ořešáku). Do panelákového bytu vnesl úžasnou pohodu. Nezná vodítko. Nezná příkazy. Povídáme si s ním, on mlčky odpovídá. V televizi sleduje pořady o přírodě. Při zprávách zaleze pod postel. Ráno nás budí něžným olizováním nohou. Jako bývalý člen Klubu českých skeptiku Sysifos jsem reinkarnaci považoval za naprostý nesmysl. Skip to změnil. Určitě je vtělením nějakého duchovního vůdce, nejspíš tibetského lámy. Patnáctého května to potvrdil. Manželka s dcerou vyrazily na oslavy svatořečení Jana Nepomuckého na Karlův most. Skipa vzali sebou. Já zůstal doma. Ohňostrojům, hluku a davu se vyhýbám. V půl desáté jsem si šel lehnout. Kolem desáté pod oknem blafnul Skip. Byl jsem si jistý, že manželka parkuje auto a Skip šel, jako obvykle, napřed. Oba jsme zalezli a usnuli. V půl jedenácté mne vzbudil mobil. Manželka i dcera byly k neutišení. Skipa už dvě hodiny marně hledají, chystají se objíždět policejní stanice a útulky. Nevěřily, že už je dávno doma. Z Kampy je to přes Hrad na Červený vrch skoro sedm kilometrů. Hustý provoz, hluk a smog. Tu trasu nikdy nešel. Jsem si jistý, že jel tramvají. S manželkou jezdí na Klárov skoro denně. Provází ji po Malé Straně, po muzeích a výstavách. Když se dvacítkou vracejí a slyší hlášení „stanice Červený vrch“ okamžitě startuje. Tedy Skip.

„Psi by klidně mohli dostat volební právo. A nemyslím, že by o složení parlamentu hlasovali nápadně hůř. Rozhodování v těchto věcech bývá spíše emoční, než racionální, a jestli z něčeho nemůžeme zvířata podezírat, tak z nedostatku emocí. Psi dokážou přečíst naše chování, a navíc by přihlédli i k analýze pachu volebních kandidátů, kteří by tím pádem některé věci prostě neutajili.“, řekl v rozhovoru pro Magazín DNES sociobiolog Daniel Frynta. Skip by byl skvělý senátor. Možná dokonce prezident. Cestu na Hrad zná. V historických prostorách se chová důstojně. Ostudu nám určitě neudělá.


P. S.

V redakci jsem neuspěl. Prý by to „nebylo fér k ostatním lidem, kteří to vzali vážně a píší tam o lidech, kterých si váží a kteří něco dokázali. Ti lidé, kdyby tam byli vedle psa, by se asi taky necítili nejlíp“. Nevadí. Na tom, že je Skip inspirativní osobnost, se nic nemění. A já se vedle něj cítím moc dobře.