Rozhovor pro časopis Glanc.


Kdy si na vás váš lékař udělal čas a zajímal se nejen o to, co vás bolí, ale i o to, jaké máte pocity, jak žijete? Právě tak funguje komplexní medicína, jejímž propagátorem je u nás doktor Jan Hnízdil.


Můžete mi prozradit, kdy jste byl naposledy sám nemocný?

Začátkem roku jsem měl pracovní problémy, byl ve velkém napětí, které jsem se pokoušel uvolnit sportem. Na běžkách v Krkonoších jsem si tak dlouho nakládal, až to nevydrželo koleno, praskl mi v něm vaz. Bylo to v pátek a v televizi večer dávali Show Jana Krause, kde byla hostem psychosomatička Jana Klímová. Jan Kraus se jí ptal, co s ním bude dělat, když k ní přijde s bolavým kolenem. A ona odvětila, že koleno, to je pokora – buď je jí nedostatek a nebo přebytek, a že si s ním začne povídat o jeho dětství o tom, jak jde život. Vzal jsem si to k srdci a druhý den jsem se pokorně nechal odvézt do nemocnice ve Vrchlabí, svěřil se do rukou ortopeda, který mi z kolene vytáhl výpotek a poradil, jak ho mám v nejbližších týdnech šetřit. Když se stane takový úraz, není to vhodná chvíle probírat dětství, ale na to, řešit akutní tělesný problém.

Musíme tedy odlišovat akutní problém a chronické potíže?

Mám ve velké úctě urgentní medicínu. Pokud někdo prodělá akutní infarkt, je důležité ho co nejrychleji dostat na jednotku intenzivní péče. Až když je stabilizovaný, můžeme se začít zajímat o to, co mu srdce zlomilo, co má změnit ve svém chování, ve fyzické zátěži, v mezilidských vztazích, aby chybu neopakoval.

Jste lékař, který opustil klasickou medicínu a rozhodl léčit pacienty jinak – komplexním psychosomatickým způsobem. Můžete mi vysvětlit, co je základem této medicíny?

Odmítám, že bych opustil klasickou medicínu. Tu považuji za základ, bez kterého bych si nedovolil nikoho léčit. Mám dvě atestace a nebyl jsem špatný student. Nevyhodili mne ani od jedné zkoušky. Komplexní medicína tu klasickou medicínu rozvíjí. Je to širší pohled na vznik a vývoj nemocí. Není to vlastně nic nového. Je to návrat ke zkušenostem rodinného lékaře, který znal rodiče, prarodiče i děti. Věděl, jak to u nich funguje a když měl někdo z rodiny nějaký problém, uměl ho zasadit do souvislostí a také ho podle nich léčit. Jedná se tedy o návrat k tradici zkušených praktiků, obohacený o špičkovou diagnostiku i léky.

Rozdíl je tedy v přístupu k pacientovi.

Ano. Školní medicína (biologická) vychází z přesvědčení, že každá nemoc má nějakou objektivní příčinu a že doktoři ji umějí objektivně,pomocí nejrůznějších vyšetření, jako je rentgen, CT, odběry atd., odhalit Věří, že tím zjistí, co mu je a pak zásahem z venku – pomocí léků, operace, ozařování, ho bude léčit, a tím ho dokáže uzdravit. A to je zásadní omyl. Skoro 40% procent pacientů totiž trpí zdravotními potížemi, ale nemají žádný objektivní nález. Jsou objektivně zdraví, ale subjektivně je jim zle. A doktor, naučený na biologickou medicínu, je posílá na další a další vyšetření, která z počátku nic neodhalí. Každý problém totiž obvykle začíná vratnými funkčními obtížemi, z nichž se teprve postupem času vyvinou nevratné změny orgánů. Z přechodně zvýšeného tlaku hypertenzní nemoc a infarkt, z překyselení žaludku vředy…

A co je tedy s takovým pacientem?

Není hypochondr, simulant ani blázen. On tzv. somatizuje. To je základem psychosomatické medicíny. Somatizace znamená ztělesňování neřešené složité životní situace. Člověk má životní starosti, trápí ho něco, s čím si neví rady. To, co neumí změnit vědomě, za něj postupem času začne dělat tělo na nevědomé úrovni. Začne za něj stonat. Nemoc je informace, o tom, že člověk dělá ve svém životě chybu nebo žije v podmínkách, které jeho zdraví škodí. Bolí ho třeba záda – lidové přísloví, ke kterým se snažím obracet i já, to vysvětluje tak, že si naložil víc, než unese. Taky se říká, „aby ses nepřetrhl“. Měl jsem na to pamatoval letos v lednu na běžkách. Možná bych se nestal pacientem…

A co se mnou uděláte, pokud za Vámi přijdu s tím, že mi hučí v uších?

To je dnes častý problém. Pacienti si stěžují na ušní šelest. Jdou na ušní, tam jim provedou audiometrii, pak na neurologii, na magnetickou rezonanci a na nic se nepřijde. Dají jim léky na prokrvení, betaserc, infúze a ty moc nezaberou. Ušní šelest je obranným mechanismem našeho těla. Pokud je náš mozek dlouhodobě vystavený přívalu informací, nejčastěji negativních, začne se tomu bránit a signalizovat, že je na čase se zastavit a hlavu si vyčistit. U naprosté většiny pacientů ušní šelest znamená právě tuto informaci. Pochopitelně to může souviset i s cévní výdutí nebo nádorem. Pokud mám sebemenší podezření,pošlu takového pacienta také na rezonanci. Ale až potom, co se seznámím s jeho životem a udělám si představu o tom, z čeho mu v hlavě hučí. Neznamená to, že bych jeho potíže smetl se stolu s tím, že jsou psychické. Je potřeba věnovat pozornost jak objektivnímu tělesnému nálezu, tak stavu psychiky, tak životní situaci člověka. V tom spočívá komplexní medicínský přístup.

Jsou psychosomatická medicína a komplexní medicína to samé?

Ne. Komplexní medicína se snaží propojit různé oblasti medicíny a dát je do životních souvislostí. Týká se nejenom těla a duše, (čemuž se věnuje psychosomatika), ale i vztahů, práce, životního prostředí a společnosti. Proto občas komentuji i politiku. Z ní lidé také stůňou.

Jak poznat dobrého lékaře?

Pan doktor Šavlík, který mě ke komplexní medicíně, přivedl, říká: „Dobrej doktor je zvědavej!“ Pokud přijdete k lékaři s tím, že vás bolí hlava a on se na vás ani nepodívá, rovnou vypíše žádanku na rentgen. kde se nic nezjistí, a pak předepíše prášky, tak to není dobrý doktor. Dobrý doktor vás uvítá, podá vám ruku, představí se, posadí si vás a začne se vás ptát. Nejen na to, co vás bolí, ale také, jak žijete a jaké máte starosti. A na základě těchto informací si udělá představu o tom, co vám je.

Můžete mi říct, kdo jsou vaši pacienti? Jsou třeba spíš z měst, kde se žije rychleji než na vesnici?

Jsou ze všech koutů republiky i z ciziny. Dokonce jsem měl Čechoameričanku z Aljašky nebo pacienta z Nového Zélandu. Mnohem přístupnější jsou lidé z venkova. Lidé s technickým vzděláním se úporně drží objektivistického myšlení. Brání se tomu, že psychika nebo životní situace mají vliv na jejich zdraví.

Pokud pacientovi doporučíte, aby zpomalil, změnil obor, nejspíš vám odpoví, že musí platit účty, živit děti a že ho jeho práce baví, přesto, že ho neúměrně stresuje…

Na to mám jedinou odpověď. Každý svého štěstí strůjcem. Náš společenský systém je založený na dravosti, bezohlednosti a neustálém zvyšování výkonnosti. To je nesmírně nebezpečné a zdraví škodlivé. Ten, kdo se na něj adaptuje, je sám o sobě. mentálně narušený. Když se podíváte na naši politickou scénu, tak jde o přehlídku psychicky narušených jedinců. Oni nejsou nemocní, nýbrž zmrzačení. Chybí jim funkční mozková centra, která zodpovídají za soucit, svědomí, zodpovědnost a stud. Díky tomu jsou pro současný systém dokonale vybavení. Dále ho rozvíjejí a generují negativní energii. Citliví lidé to vnímají, jsou na pokraji svých sil, trpí úzkostí nebo depresí. A politici, kteří ten systém vytvářejí, jim sdělují: „Jste nemocní, nezvládáte stres? Zajděte si k doktorovi, ten vám dá na prášky, musíte se léčit.“. Úzkost a deprese jsou informace o tom, že takhle už dál žít nemůže. Z takového systém je potřeba vystoupit a začít ho měnit. Od sebe. Změnou vlastního chování vytvářet nový systém.

<b>A vám se to celkem úspěšně daří.


Nebylo a není to jednoduché. Byl jsem dva roky bez práce. Vím, co je deprese, co je nezaměstnanost, co je stres. Proto svým pacientům rozumím. Všechno je otázka volby. Buď se nechám válcovat a manipulovat systémem, nebo se rozhodnu být svobodný, nezávislý a převezmu zodpovědnost do vlastních rukou. Po absolutoriu jsem nastoupil na kliniku a léčil pacienty klasickým způsobem. Časem jsem si ale všiml, že hodně léčím, ale málo uzdravuji. Byl jsem z toho zklamaný. Pak jsem potkal doktora Šavlíka a ten mi vysvětlil, že nemoc je informace těla a že je potřeba, vedle tělesných nálezů, poznat také člověka. Začal jsem tímhle způsobem pracovat a za půl roku mě vyhodili. Jednak jsem pacientům věnoval hodně času, hlavně se ale začali uzdravovat. Sami. Tím že jsem jim vysvětlil, jakou informaci jim nemoc přináší a oni ji vyslyšeli. To se samozřejmě nemocnici nelíbilo, protože ta potřebuje peníze od pojišťoven.Tak jako já se snažím vystoupit ze starého medicínsko-farmaceutického systému, může se o to pokusit každý ve svém oboru. Tvrzení, že já musím žít tak a onak, protože to systém vyžaduje, je alibizmus. Doporučuji skvělou knížku „Konec výmluvám“ od Wayna W. Dyera.

A jak tedy sezení u vás probíhá?

Postup je jednoduchý. Nejdřív se seznámím se vznikem a vývojem zdravotních potíží: Kdy začaly, jaká má pacient za sebou vyšetření, s jakým výsledkem. Jak se léčil. Sestavím běžný chorobopis. Pak si ho vyšetřím. Hned poté se ale zajímám o jeho významné životní události – svatby, rozvody, propuštění z práce, problémy s dětmi… Když pak vedle sebe položíte chorobopis a životopis, zjistíte, že do sebe dokonale zapadají. Jako puzzle. Na každého si vyčleňuji hodinu. Někdy to jde ale tak rychle, až pacienti nechtějí věřit, že vysvětlení jejich nemoci je tak jednoduché. Největší ocenění pro mě je, když pacient po sezení řekne: „Pane doktore, to jsem k vám ani nemusel chodit, já jsem to vlastně věděl, jen jsem nevěděl, že to vím.“

Máte i dětské pacienty?

Mám jich spoustu, ale protože nejsem pediatr, beru je od věku, kdy si s nimi můžu popovídat. Teď odešla desetiletá holčička, s oslabenou imunitou, která má problémy se štítnou žlázou a chronický kašel. Objektivní vyšetření příčinu neprokázala.Ukázalo se, že holčička je citlivá po mamince a oba rodiče hluboce miluje. Ti se ale před dvěma lety rozvedli. Tatínek našel jinou ženu. Sice se jí oba snaží věnovat, ale už nic není jako dřív. Maminka je z toho zoufalá, trápí se, také má potíže se štítnou žlázou, která je naším emočním štítem. Její problémy se přenášejí i na dceru. Nakonec, jsme se domluvili, že pacientkou se stane maminka. Nabídl jsem jí pomoc psychologa, na zklidnění byliny, doporučil kontroly štítné žlázy. S dcerou už nebude běhat po doktorech, ale o to víc, se jí bude věnovat. Pomůže jí překonat smutek z rozchodu rodičů. Stejně jako mohou děti se svých rodičů stonat, mohou je také uzdravovat. Mám čtrnáctiletou dceru Johanku, která je nesmírně laskává, pozitivní a dominantní. Byl jsem teď v pracovním stresu, kvůli novému projektu, který se hodně zkomplikoval. Když jsem přišel domů, Johanka mě objala a pohladila a řekla: „Táto, to bude dobrý!“ Přenesla na mě pozitivní emoce a já se uklidnil. Americký psycholog Howard Friedmann dokázal, že emoce jsou nakažlivé.

A jakým způsobem se dá stresovým situacím předcházet? Kde čerpat energii?

Na to jsem se kdysi ptal herce Jaroslava Duška, který je generátorem pozitivní energie. A on mi odpověděl, že se stýká jen s lidmi, které má rád, kteří ho něčím obohacují.. Teď jsem měl besedu v Ostravě, na které bylo pět set lidí. Panovala tam úžasná atmosféra. A když se mě ptali, kde čerpám energii, řekl jsem, že z nich. Pět set lidí, spojených pozitivní energií, to je obrovská síla. Pokud se budete dívat na zprávy a politické debaty, naslouchat psychopatickým politikům, poškozujete si zdraví. Negativní emoce se totiž přenášejí i na dálku.

Máte s Jaroslavem Duškem podobný názor na život, jak jste se vůbec seznámili.

Jdu vlastní cestou, nikomu svoje názory na medicínu nevnucuji. Jarda Dušek jde také vlastní cestou. A lidé, jako jsme my dva, se dřív nebo později, na svých cestách potkají.Stejně tak jsem se potkal s dalšími skvělými lidmi: s novinářem Josefem Klímou, s režisérem Viliamem Poltikovičem, s Igorem Chaunem, spisovatelem Ludvíkem Vaculíkem, nebo nedávno se zpěvákem Tomášem Klusem. Tenhle kluk je bezprostřední, hravý, laskavý a na svůj věk nečekaně moudrý. Pozitivní energii šíří prostřednictvím hudby a texty svých písní. Vede lidi k nim samým. Podobně jako se o to snažím já v ordinaci.

Máte nějaký profesní sen?

Líbí se mi model medicíny, který fungoval ve staré Číně, kde panovník svého doktora platil jen když byl zdravý. Ve chvíli, kdy onemocněl, tak ho platit přestal. Doktor se musel snažit ho zase rychle uzdravit. U nás to funguje opačně. Doktor je placený za to, že pacienta léčí, tím že vykazuje výkony, posílá ho na vyšetření a předepisuje mu léky. Mým snem je systém, ve kterém bude lékař vzdělaný a motivovaný k tomu, aby pacientovi poradil, co má udělat pro to, aby byl zdravý. A lidé mu za to rádi zaplatí. V malém se to začíná docela dařit.

MUDr. Jan Hnízdil (56)
Je podruhé ženatý, má syna Jana (25), dcery Alžbětu (21) a Johanku (14). Vystudoval medicínu na Karlově univerzitě. Má atestace z interního a rehabilitačního lékařství. Řadu let pracoval na rehabilitační klinice Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Je specialistou v oboru komplexní medicíny a kritikem systému zdravotnictví. Napsal řadu knih: Bolesti zad, mýty a realita, Artróza v komplexním přístupu, Jak léčit nemoc šílené medicíny, Doping aneb zákulisí vrcholového sportu nebo Mým marodům. S kolegy pracuje na projektu léčebně -vzdělávacího zařízení komplexní medicíny - Hnízda zdraví.(www.hnizdo-zdravi.eu).

Rozhovor pro Glanc vedla redaktorka Tereza Provazníková