Brod už je blízko.
Hranice snesitelného a vratného se posouvá.
Sebevražední atentátníci v Iráku, Sýrii, Afganistánu. Daleko. Tisíce mrtvých na Ukrajině. Daleko. Stovky imigrantů, vylovených z moře italskou pobřežní stráží. Daleko. Masakr v Paříži a Bruselu. Pořád daleko. Říká se tomu žabí syndrom. Když hodíte žábu do vařící vody, snaží se uniknout. Když teplotu zvyšujete pomalu, nechá se uvařit. Chováme se jako žáby. Zvykáme si na aroganci a lži politiků, drancování energetických zdrojů, na ničení životního prostředí, na násilí, na válku. Říkáme si, že ještě není nejhůř. Hranice snesitelného a vratného se přitom stále posouvá. Že už nejhůř je, že už jsme součástí násilí a války, zjistíme, až když je pozdě.
Osm zastřelených v Uherském Brodě už se nás týká. Mohli jsme to být my. Rozpoutala se vášnivá diskuze o profesionalitě a rychlosti policejního zákroku, o vybavení každého kraje pohotovostní zásahovou jednotkou, o selhání psychiatrie, o přístupu lékařů do centrálního registru zbraní. Politici se předhánějí v projevech soucitu, pokládají květiny, zapalují svíčky. Všichni se shodují, že šlo o čin narušeného jedince, kterému nešlo zabránil. Otázkou zůstává, proč se odhodlal k šílenému činu.
Pro stále větší počet lidí představuje život ve společnosti, založené na individualizmu, dravosti a nikdy nekončící spotřebě, tlak, kterému jen těžko vzdorují. Nezaměstnanost, existenční nejistota a sociální izolace jsou masivními stresory, jejichž bezprostředním důsledkem mohou být dva protichůdné stavy: deprese a úzkost nebo nepřátelství a agresivita. Vystresovaný člověk prožívá zátěžovou situaci sobě na úkor, vykazuje známky psychické lability a ve vypjatých situacích může reagovat zkratkovitě: vraždou, sebevraždou, asociálním nebo antisociálním chováním.Většinová společnost takového člověka považuje za šíleného. Láme si hlavu nad příčinami jeho děsivého činu. Šílená je přitom sama většinová společnost, která ho svým chováním zahnala do kouta.
Lze se obávat, že tragédie v Uherském Brodě není zdaleka poslední. I mezi našimi politiky a spoluobčany je řada těch, kterým jsou blízké extrémní názory na soužití lidí odlišných kultur, barvy pleti, fyzických či duševních schopností, víry nebo vyznání. Psychopatů, kteří odvracejí pozornost od vlastní neschopnosti a bezradnosti k hledání vnějšího viníka. Ukazují na muslimy, Romy, imigranty, cizince. Volají po vyzbrojování, po větší kontrole, po omezování občanských svobod.
Procházíme zásadní společenskou změnou. Její kořeny tkví v iluzi nekonečného ekonomického růstu. Na omezeném prostoru planety Země už není možný. Už není ani z čeho, ani kam růst. Tato skutečnost vyvolává globální nejistotu a napětí. Obrat je nevyhnutelný. Je jen na nás, zda proběhne vědomě a pokojně nebo živelně a násilně. Zda se necháme strhnout k vnější agresi, nebo zda budeme řešení hledat především v sobě, převezmeme zodpovědnost za svůj život, zdraví, mezilidské vztahy, společnost, životní prostředí. Pokud šílené honbě za vlastnictvím, mocí a spotřebou nevystavíme veto my, vystaví příroda veto nám. „Svět nebude zničen těmi, kteří páchají zlo, ale těmi, kteří se na něj dívají, aniž by něco udělali“, napsal kdysi Albert Einstein. Je nejvyšší čas si jeho slova připomenout. Brod už je hodně blízko.
Sebevražední atentátníci v Iráku, Sýrii, Afganistánu. Daleko. Tisíce mrtvých na Ukrajině. Daleko. Stovky imigrantů, vylovených z moře italskou pobřežní stráží. Daleko. Masakr v Paříži a Bruselu. Pořád daleko. Říká se tomu žabí syndrom. Když hodíte žábu do vařící vody, snaží se uniknout. Když teplotu zvyšujete pomalu, nechá se uvařit. Chováme se jako žáby. Zvykáme si na aroganci a lži politiků, drancování energetických zdrojů, na ničení životního prostředí, na násilí, na válku. Říkáme si, že ještě není nejhůř. Hranice snesitelného a vratného se přitom stále posouvá. Že už nejhůř je, že už jsme součástí násilí a války, zjistíme, až když je pozdě.
Osm zastřelených v Uherském Brodě už se nás týká. Mohli jsme to být my. Rozpoutala se vášnivá diskuze o profesionalitě a rychlosti policejního zákroku, o vybavení každého kraje pohotovostní zásahovou jednotkou, o selhání psychiatrie, o přístupu lékařů do centrálního registru zbraní. Politici se předhánějí v projevech soucitu, pokládají květiny, zapalují svíčky. Všichni se shodují, že šlo o čin narušeného jedince, kterému nešlo zabránil. Otázkou zůstává, proč se odhodlal k šílenému činu.
Pro stále větší počet lidí představuje život ve společnosti, založené na individualizmu, dravosti a nikdy nekončící spotřebě, tlak, kterému jen těžko vzdorují. Nezaměstnanost, existenční nejistota a sociální izolace jsou masivními stresory, jejichž bezprostředním důsledkem mohou být dva protichůdné stavy: deprese a úzkost nebo nepřátelství a agresivita. Vystresovaný člověk prožívá zátěžovou situaci sobě na úkor, vykazuje známky psychické lability a ve vypjatých situacích může reagovat zkratkovitě: vraždou, sebevraždou, asociálním nebo antisociálním chováním.Většinová společnost takového člověka považuje za šíleného. Láme si hlavu nad příčinami jeho děsivého činu. Šílená je přitom sama většinová společnost, která ho svým chováním zahnala do kouta.
Lze se obávat, že tragédie v Uherském Brodě není zdaleka poslední. I mezi našimi politiky a spoluobčany je řada těch, kterým jsou blízké extrémní názory na soužití lidí odlišných kultur, barvy pleti, fyzických či duševních schopností, víry nebo vyznání. Psychopatů, kteří odvracejí pozornost od vlastní neschopnosti a bezradnosti k hledání vnějšího viníka. Ukazují na muslimy, Romy, imigranty, cizince. Volají po vyzbrojování, po větší kontrole, po omezování občanských svobod.
Procházíme zásadní společenskou změnou. Její kořeny tkví v iluzi nekonečného ekonomického růstu. Na omezeném prostoru planety Země už není možný. Už není ani z čeho, ani kam růst. Tato skutečnost vyvolává globální nejistotu a napětí. Obrat je nevyhnutelný. Je jen na nás, zda proběhne vědomě a pokojně nebo živelně a násilně. Zda se necháme strhnout k vnější agresi, nebo zda budeme řešení hledat především v sobě, převezmeme zodpovědnost za svůj život, zdraví, mezilidské vztahy, společnost, životní prostředí. Pokud šílené honbě za vlastnictvím, mocí a spotřebou nevystavíme veto my, vystaví příroda veto nám. „Svět nebude zničen těmi, kteří páchají zlo, ale těmi, kteří se na něj dívají, aniž by něco udělali“, napsal kdysi Albert Einstein. Je nejvyšší čas si jeho slova připomenout. Brod už je hodně blízko.