Pokání

Dnes v časných ranních hodinách jsem vyrazil pěšky do ordinace. Ulice liduprázdné, mrzlo až praštělo, do kopce pod vojenskou nemocnicí jsem se zadýchal. Roušku (ušila mi ji dcera) jsem sice měl, ale nedbale nasazenou (abych se trochu vydýchal, široko daleko nikdo nebyl). Zezadu se náhle objevil běžec ve sportovní kombinéze a lyžařské kukle. Mlčky se postavil asi dva metry přede mě a několikrát mě vyfotil na mobil. Na dotaz, co to znamená, nereagoval. To, co jsem udělal, je nenapravitelné, neodpustitelné. Přiznávám se k lidskému i lékařskému selhání. Kaji se. Pokud by tento blog byl mým posledním (po zásluze), byl jsem (po zásluze) vaporizován. Lidé, měl jsem vás rád. Noste roušky!