O močení do mraveniště
Od stálé dopisovatelky Radky Gruberové
Milý pane doktore Hnízdile,
jsem svobodomyslná bytost. To, co v současné době vidím na ulicích je smutné, bezútěšné. Přestává mi tady být dobře. Přestává se mi dařit být tady ráda. Nemůžu se vidět s přáteli z jiného okresu. Nemůžu jet na místa, na která na jaře ráda jezdím. Je tolik věcí, které člověk nesmí. Je tolik věcí, které člověk musí. A někde mezi tím je pár věcí, které může. Zákaz svobodného dýchání, zákaz svobodného pohybu. Vidím ve zprávách reportáž o tom, jak policie povalila na zem člověka, který si na téměř prázdné ulici sundal respirátor, aby se mohl nadechnout. Zásah jako proti teroristovi. Vím jistě, že pokud bude ulice poloprázdná, nebudu mít zakrytý obličej. Pokud budu sama na zastávce, nebudu mít zakrytý obličej. Mám počítat s tím, že dopadnu stejně jak pán, který se jen potřeboval nadechnout? Asi ano. Podle někoho je to v pořádku. Mám přece poslouchat nařízení. Jenže mně to nedává smysl. Nemá policie pomáhat a chránit? Při cestách k zákazníkům vidím u jídelních okének řemeslníky, stavební dělníky. Dostanou jídlo do plastových obalů a místo normálního oběda, v teple u stolu, si jdou sednout na zídku. O tom, že by se někde mohli umýt, ohřát se, nebo si odskočit, si mohou nechat zdát. Hlavně že mají zakrytý obličej, když stojí u okénka. To, že tam nestojím s nimi neznamená, že se mě to netýká. Všechno tohle má prý sloužit ochraně zdraví. Koho zdraví? Sakra, co to s námi je? Kam zmizela lidská soudnost, důstojnost…?
Kdesi jsem zaslechla výraz: „Močení do mraveniště“. Tak se říká výrokům našeho pana prezidenta nebo vládním nařízením. Když pan prezident zaperlí, nebo vláda vydá nějaké nové nařízení, naše reakce jsou srovnatelné se zmatkem, který vypukne, když se vymočíme do mraveniště. Napadlo mě, jestli to není koníček močipánů, kteří soutěží, jaké nařízení nás, lidské mravence, víc vyděsí, kdy začneme víc zmatkovat. Už bych to ani nenazývala močením. Tohle už je něco horšího. Nabízí se otázka, jak by se zachovali mravenci. Napadli by močitele? Emigrovali by do jiného mraveniště? Nechali by se umočit?
Není důležité, co život postaví člověku do cesty. Podstatné je, jak se k tomu člověk postaví. Najednou nevím, jak se s tím popasovat. Dodnes pomáhaly Vaše články , knížky, návštěvy u mámy - dokud tu byla, můj oblíbený seriál Dva písaři. Najednou to nefunguje. Možná je to jen momentální únava a smutek. Tolik lidí se snaží o návrat k dobrému žití. Mělo by mě to motivovat. Zatím můžu jen jít spát s přáním, abych se ráno vzbudila s vírou v dobrý život, návrat starých časů a s vírou v sebe. Snad se mi to vyplní.
Děkuji Vám, pane doktore.
Vaše články a petice jsou léčivé.
Přeji hodně sil.
Radka Gruberová
Milý pane doktore Hnízdile,
jsem svobodomyslná bytost. To, co v současné době vidím na ulicích je smutné, bezútěšné. Přestává mi tady být dobře. Přestává se mi dařit být tady ráda. Nemůžu se vidět s přáteli z jiného okresu. Nemůžu jet na místa, na která na jaře ráda jezdím. Je tolik věcí, které člověk nesmí. Je tolik věcí, které člověk musí. A někde mezi tím je pár věcí, které může. Zákaz svobodného dýchání, zákaz svobodného pohybu. Vidím ve zprávách reportáž o tom, jak policie povalila na zem člověka, který si na téměř prázdné ulici sundal respirátor, aby se mohl nadechnout. Zásah jako proti teroristovi. Vím jistě, že pokud bude ulice poloprázdná, nebudu mít zakrytý obličej. Pokud budu sama na zastávce, nebudu mít zakrytý obličej. Mám počítat s tím, že dopadnu stejně jak pán, který se jen potřeboval nadechnout? Asi ano. Podle někoho je to v pořádku. Mám přece poslouchat nařízení. Jenže mně to nedává smysl. Nemá policie pomáhat a chránit? Při cestách k zákazníkům vidím u jídelních okének řemeslníky, stavební dělníky. Dostanou jídlo do plastových obalů a místo normálního oběda, v teple u stolu, si jdou sednout na zídku. O tom, že by se někde mohli umýt, ohřát se, nebo si odskočit, si mohou nechat zdát. Hlavně že mají zakrytý obličej, když stojí u okénka. To, že tam nestojím s nimi neznamená, že se mě to netýká. Všechno tohle má prý sloužit ochraně zdraví. Koho zdraví? Sakra, co to s námi je? Kam zmizela lidská soudnost, důstojnost…?
Kdesi jsem zaslechla výraz: „Močení do mraveniště“. Tak se říká výrokům našeho pana prezidenta nebo vládním nařízením. Když pan prezident zaperlí, nebo vláda vydá nějaké nové nařízení, naše reakce jsou srovnatelné se zmatkem, který vypukne, když se vymočíme do mraveniště. Napadlo mě, jestli to není koníček močipánů, kteří soutěží, jaké nařízení nás, lidské mravence, víc vyděsí, kdy začneme víc zmatkovat. Už bych to ani nenazývala močením. Tohle už je něco horšího. Nabízí se otázka, jak by se zachovali mravenci. Napadli by močitele? Emigrovali by do jiného mraveniště? Nechali by se umočit?
Není důležité, co život postaví člověku do cesty. Podstatné je, jak se k tomu člověk postaví. Najednou nevím, jak se s tím popasovat. Dodnes pomáhaly Vaše články , knížky, návštěvy u mámy - dokud tu byla, můj oblíbený seriál Dva písaři. Najednou to nefunguje. Možná je to jen momentální únava a smutek. Tolik lidí se snaží o návrat k dobrému žití. Mělo by mě to motivovat. Zatím můžu jen jít spát s přáním, abych se ráno vzbudila s vírou v dobrý život, návrat starých časů a s vírou v sebe. Snad se mi to vyplní.
Děkuji Vám, pane doktore.
Vaše články a petice jsou léčivé.
Přeji hodně sil.
Radka Gruberová
Od mileniálů k Desateru
Fiala potvrdil pevnou českou vazbu na USA. Babiš před pěti roky udělal to samé
Havlíček volá po dohodě s Putinem, chce "plán B". Postoje Ukrajinců ho ale nezajímají
Ficovi vydrží vstřícný postoj k Ukrajině, dokud se mu bude hodit, píše list
Nejvyšší kontrolní úřad zveřejnil obžalobu státu: Nepružný, líný a zastaralý
