Úmrtí bývalého premiéra Stanislava Grosse je ze všeho nejvíc smutná zpráva, ale v jeho případě se také ukazuje, že není snadné psát nekrology u takto nejednoznačných osobností. Z dobrých důvodů se sluší vzpomínat na ty dobré momenty, ty nepěkné nejvýš letmo naznačit. Jenže k čemu je nekrolog plný náznaků.

U Grosse je těžké sepisovat ucelenou vzpomínku i proto, že to, co na jeho kariéře můžeme považovat za nepěkné, je tak trochu ostuda celé české politiky konce devadesátých let. A to včetně té její součásti, které se říká voliči. Pro ně byl totiž Gross dlouho nejpopulárnějším politikem v zemi. Ze všech tehdejších politických příběhů možná právě ten Grossův nejvíc připomíná, že jakkoli se možná považujeme za vyspělou společnost, je velmi snadné získat si nás vlídnou tváří z plakátu.

Stanislav Gross byl bezpochyby výrazný a talentovaný a samozřejmě, prapodivně spojil svoje politické funkce se svým majetkem, což není dodnes pořádně vysvětleno. Možná se už nikdy jeho jméno nezbaví pachuti korupce, ačkoli mu nikdy nikdo nic takového neprokázal.

V nedávné dokumentární sérii Expremiéři bylo zajímavé sledovat, jak negativní emoce jméno Stanislav Gross ještě deset let od jeho odchodu z politiky vzbuzuje. Autoři dokumentu postavili už zjevně nemocného Grosse před repliku jeho legendárního volebního billboardu "Myslím to upřímně" a náhodní kolemjdoucí měli z protějšího chodníku říkat, co si myslí. "Jak se může tenhle panáček takhle ještě zviditelňovat?", "Nechceme se s nim špinit", "Bych ho pověsil". Tenhle lynčující a nevkusný experiment by dopadl stejně, kdyby šlo o každého druhého výrazného politika. Ale u Grosse bylo pozoruhodné, jak moc se jeho dávná popularita proměnila v nenávist.

Stanislav Gross byl ze všeho nejvíc skvělý zákulisní hráč. Nepotřeboval vzdělání a často dokonce ani nijak velké zkušenosti, aby pochopil hru, kterou kolem sebe vídal už od roku 1989, kdy jako dvacetiletý vstoupil v Praze 10 do sociální demokracie. Usměvavých mladíčků, kteří se hodili na billboardy, bylo tehdy dost, ale jen málokterý uměl tak dobře jako Gross politiku ovládat. Na rozdíl od ostatních nebyl naivní. Uměl skvěle používat svoji sociální inteligenci, výborně se orientoval v bojích o postup vzhůru stranickou hierarchií. Měl přirozený talent. Když byl někdo vypuzen z tábora oblíbenců někdejšího premiéra Miloše Zemana, Gross se ho ujal a získal věrného nebo spíš zavázaného stoupence. Uměl dobře odhadnout, na koho si může troufnout a kdy a na koho už ne.

Proto se stal už v jedenadvaceti předsedou Mladých sociálních demokratů, ve třiadvaceti poslancem, v šestadvaceti předsedou poslaneckého klubu ČSSD, v devětadvaceti místopředsedou sněmovny, v jedenatřiceti ministrem vnitra, ve třiatřiceti premiérem a nejpozději v osmatřiceti multimilionářem.

Skvěle ovládal zákulisí, ze kterého dokázal poslat Miloše Zemana na Vysočinu a Vladimíra Špidlu do Bruselu. Ke své smůle si ale troufl i na jeviště a nebyl na to připravený. Možná ani nastavený. Rychle se ukázalo, že úspěšný premiér potřebuje víc než jen umět technologii moci.

Je obtížné o kariéře Stanislava Grosse uvažovat jinak, když to nejvýraznější je spojeno s intrikami nebo s půjčenými miliony od chudého strýčka Vika. Ale nemá jít o soud. Spíš připomínku této velmi nejednoznačné, ale výrazné osobnosti.