Malé čecháčkovství v Mynářově hlavě
Je úplně jedno, jak moc vysoký plat má prezidentův kancléř Vratislav Mynář. Klidně by mohl dostávat i víc, než těch 120 tisíc čistého. Trapný je způsob, jakým prezidentská kancelář něco tak banálního a z principu veřejného dlouhé měsíce “odtajňovala”.
Trapné je to z mnoha důvodů. Kancléř Mynář mohl být pozitivním příkladem moderního a otevřeného úředníka. (Ano, možná naivní očekávání, ale teoreticky mohl překvapit). Země, které už desítky let chybí úřednická kultura, by takový vzor zoufale potřebovala. Jenže v čele prezidentské kancléře se zjevila nízká mentalita závisti, nepřejícnosti a strachu z nich. Malé čecháčkovství. Pan Mynář se svým chováním do téhle karikatury přesně vešel.
Nejdříve mlčení a dělání mrtvého brouka. Pak demagogické výmluvy na případ vrchní státní zástupkyně Lenky Bradáčové, která dostala pokutu za zveřejnění příliš mnoha osobních údajů o příliš mnoha zaměstnancích, což je jiný problém. (Hm, nelze vyloučit, že pan kancléř rozdíl nechápe. To by to pak celé bylo asi o něčem jiném...). Mimořádně ostudné je i to, že tím neustálým tajením dával Hrad najevo neochotu respektovat rozhodnutí soudu. A pak, když už se tedy Hrad neochotně a po měsících zdržování rozhodl zveřejnit nějaké částky, utajil alespoň jejich příjemce. Jedenáct ředitelů nejrůznějších odborů na Hradě dostalo jen čísla. Nízké a malé.
Může nám být líto, že v tak vrcholné pozici nesedí někdo důstojnější, někdo, kdo nebere veřejnost jako soupeře. Možná pan kancléř Mynář potřebuje trochu pomoct. Možná mu přijde vhod malé vysvětlení.
Především, nebylo co tajit. 120 tisíc čistého nebo hrubého, je to úplně jedno. Kancléř prezidenta má dostával vysoký plat, a případně i odměny. Ale je naprosto žádoucí, aby všichni ostatní věděli, o jaké částky jde. Ne proto, aby záviděli. Proto, aby bylo možné tu částku srovnávat s výkonem. A aby si i onen úředník uvědomoval, že se o něm ví, že dostává vysoký plat a on se proto musí snažit si ho zasloužit. S tím se prostě kancléř prezidenta musí smířit. Jinak nemá ve své kanceláři co dělat.
Trapné je to z mnoha důvodů. Kancléř Mynář mohl být pozitivním příkladem moderního a otevřeného úředníka. (Ano, možná naivní očekávání, ale teoreticky mohl překvapit). Země, které už desítky let chybí úřednická kultura, by takový vzor zoufale potřebovala. Jenže v čele prezidentské kancléře se zjevila nízká mentalita závisti, nepřejícnosti a strachu z nich. Malé čecháčkovství. Pan Mynář se svým chováním do téhle karikatury přesně vešel.
Nejdříve mlčení a dělání mrtvého brouka. Pak demagogické výmluvy na případ vrchní státní zástupkyně Lenky Bradáčové, která dostala pokutu za zveřejnění příliš mnoha osobních údajů o příliš mnoha zaměstnancích, což je jiný problém. (Hm, nelze vyloučit, že pan kancléř rozdíl nechápe. To by to pak celé bylo asi o něčem jiném...). Mimořádně ostudné je i to, že tím neustálým tajením dával Hrad najevo neochotu respektovat rozhodnutí soudu. A pak, když už se tedy Hrad neochotně a po měsících zdržování rozhodl zveřejnit nějaké částky, utajil alespoň jejich příjemce. Jedenáct ředitelů nejrůznějších odborů na Hradě dostalo jen čísla. Nízké a malé.
Může nám být líto, že v tak vrcholné pozici nesedí někdo důstojnější, někdo, kdo nebere veřejnost jako soupeře. Možná pan kancléř Mynář potřebuje trochu pomoct. Možná mu přijde vhod malé vysvětlení.
Především, nebylo co tajit. 120 tisíc čistého nebo hrubého, je to úplně jedno. Kancléř prezidenta má dostával vysoký plat, a případně i odměny. Ale je naprosto žádoucí, aby všichni ostatní věděli, o jaké částky jde. Ne proto, aby záviděli. Proto, aby bylo možné tu částku srovnávat s výkonem. A aby si i onen úředník uvědomoval, že se o něm ví, že dostává vysoký plat a on se proto musí snažit si ho zasloužit. S tím se prostě kancléř prezidenta musí smířit. Jinak nemá ve své kanceláři co dělat.