Co se to kolem nás a s námi děje?

"Zdál se mi sen, že se nebe hroutí", to je začátek klasického spirituálu v podání skupiny Spirituál kvintet. Tato verze posledního soudu je ovšem poměrně optimistická s tím, že ze všeho se nakonec probudíme. Poměrně pesimističtější je původnější verze s odkazem na to, že člověk se obrátí i na Boha a Bůh pošle člověka k čertu se slovy: měl ses modlit!

https://www.youtube.com/watch?v=rfKfsIoEGe4&feature=related
https://www.youtube.com/watch?v=rXA2cjPnPJ4

Ale nač ta "náboženská veteš"? Mám za to, že jsme uprostřed dění, o kterém psali například bibličtí proroci a které prodělávaly společnosti odedávna. Vyhnul bych se ovšem apokalyptickému slovníku - raději bych tuto dobu pojmenoval prostě dobou přechodu.

Co že se to vlastně děje? Můžeme se vrátit o pár desítek roků zpátky: domnívám se že všechno začalo v roce 1931 poměrně nenápadnou událostí publikace jednoho odborného článku. Tenkrát mladý matematik Kurt Gödel z Brna zveřejnil důkaz dvou vět, které rozvířily poklidné vody evropského vývoje. Základním důsledkem jeho objevu bylo, že žádný systém nemůže být dokonalý tak, aby se v něm dala skutečnost zachytit bezezbytku. Vyjádřeno jinak, vytvořit model popisující veškeré bytí nelze - všechno jsou jen dílčí poznatky a tyto poznatky se nedají poskládat do soustavného a uzavřeného výkladu. Dopad onoho důkazu na náš život je při tom dalekosáhlý: základem je to, že odvěká touha člověka po mathesis universalis (Gottfried Wilhelm Leibniz) zůstane navždy pouhým snem. Lidstvo si na to sice zvyká jen velmi loudavě, avšak přece: kdysi tak blyštivá věda již ztratila hodně ze svého dřívější lesku.

Také fyzika prošla radikálním přerodem. Počátek bychom mohli promítnout do publikace jiného článku v roce 1925 dalšího geniálního badatele: byl jím Werner Heisenberg a jeho objev se týkal toho, že přesně anticipovat chování hmoty na úrovni elementárních částic je principiálně vyloučeno. Představa o tom, že fyzika jednou dospěje k přesnému algoritmu zachycujícímu veškeré dění, jíž se úporně držel například ještě Albert Einstein až do své smrti, se postupně také zhroutila. Základní impetus bádání začal ztrácet na síle. Nyní k předchozím rozpakům možná přibude ještě to, že neutrino je rychlejší než foton čili že rychlost světla není poslední mezí - tento výsledek experimentálního měření a jeho dopad na náš výklad skutečnosti zatím ještě nikdo nebyl s to domyslet, přičemž obavy z toho, že ani rychlost světla archimedovským či laplaceovským pevným bodem nebude, se prohlubují.

Ovšem i biologie ztratila vítr z plachet. Ještě Charles Darwin měl za to, že kdesi v nitru každé buňky jsou jisté "gemmule" a ty rigidně přenášejí na potomky vlastnosti získané přirozeným výběrem. Posléze na to navázal Gregor Mendel svými geniálními pokusy s hrachem, které to prokazovaly. Nakonec se takové "jednotky" našly a našlo se také, z čeho se skládají. Úžasné období plné naděje od objevu šroubovice DNA Jamesem Watsonem a Francisem Crickem v roce 1953 až po završení společného projektu HUGO a Celera Genomics v roce 2000 (2003) je bohužel za námi. Od té doby se ukazuje stále frapantněji to, že chromozomy magnetofonovou páskou nejsou. Ve hře je poslední roky epigenetika s tím, že interakce s okolím a mezi geny vzájemně při jejich expresi má rysy organizovaného chaosu a zůstává v mnoha směrech záhadou.

Ukazuje se tak, že kdysi elegantní rovnice pro výklad jsoucna se zamotaly tak, že samotné základy se třesou.

Avšak cosi se děje i v jiných oblastech. Dochází k tomu, že nynější vyspělé společnosti se navzdory svému bohatství daleko překonávajícímu doby minulé topí v dluzích. Co se to děje? Bují korupce všude kolem nás a nikdo není s to jí zabránit. Rozpadají se zavedené instituce a vakuum po nich není s to nikdo zaplnit, přičemž politici rozpačitě přešlapují na místě - hlavně tváří v tvář tomu, že houfně povstává lid v různých zemích z naprosto různých důvodů: zatímco někde je to snaha svrhnout totalitní muslimskou vládu či vyhnat migranty pryč, jinde je to touha ukrást si plasmovou obrazovku či zrušit burzovní trh. Co ty všechny lidi motivuje k povstání a vzpouře? Přijdou ještě horší?

Jinak tomu ovšem není ani s náboženstvím a zejména s křesťanstvím: křesťanství se ještě před poměrně krátkou dobou chlubilo tím, že má za úkol vymezovat hodnoty ostatním, poněvadž Evropa mu musí být téměř za všechno pozitivní vděčná. Současnost je úplně jiná: lidé houfně opouštějí katolickou církev a kněží odmítají subordinaci papeži. Papež (paparatzi) s nacistickou minulostí se mezitím stal předmětem mnohé kritiky i sarkasmů v duchu: "pan farář nám slíbil nebesa a čeká na majetky" (Karel Kryl). A z lůna církve stále dál prosakují zprávy o pederastii duchovních i o tom, že jiní duchovní to tutlali. Na druhé straně protestanti se utápí v pedantických rozborech biblických i jiných textů ve snaze najít, co to ten Ježíš vlastně tvrdil a kým koneckonců byl, když tradiční výklad vycházející z ukřižování a vzkříšení se na pozadí současného poznání skutečnosti de facto rozpadl; výjimkou jsou snad jen probuzení evangelikálové držící se hlava nehlava doslovných větiček v Písmu. Řady fanatických muslimů stojících proti oněm cynikům se při tom povážlivě tenčí a ti ostatní se bouří proti svým vládám: chtějí také demokracii. Demokracie samotná se při tom povážlivě kymácí. A již trochu zapšklé socialistické brojení proti kapitalismu se zase oprašuje: rozpoutejme třídní boj, přejí si někteří.

Vypadá to na konec, konec to ovšem zdaleka není, spíš naopak: začíná cosi nového a totálně jiného. Je mi těch konzervativců líto. Tak křečovitě se snaží vrátit se či alespoň udržet zbytky toho, co bývalo. Pěkně uspořádané národní státy a semknuté rodiny, kde muž a žena i děti měly své pevné místo, žádní cizáci, kteří nám náš úžasný pořádek rozvracejí. Oddělit pěkně jednotlivé rasy od sebe, aby nedocházelo k jejich prznění. Rádi by vzkřísili staré hodnoty; jen bohužel není jisté, které to jsou, když po těch ryzích zbyly jen stíny, na kterých bigotně lpí: hlavně nic neměnit. Tím se ovšem stávají směšnými všem (kromě těch, kteří se před čímkoliv novým sami třesou).

Je to ovšem všechno přesně naopak: odedávna přicházely ryzí hodnoty z budoucnosti a pouze v budoucnosti (Ladislav Hejdánek) se daly najít; sklon člověka je ovšem fixovat takové události vzniku hodnot a opět a opět se k nim vracet. Avšak v minulosti nenajdeme nic a zejména tam nenajdeme žádnou moudrou radu pro příští čas. Již jsem se vyjádřil tak, že apokalyptické výrazy odmítám; vyjádřil bych to tudíž daleko prostěji: jde o změnu paradigmatu: paradigma (Thomas Kuhn) staré je pryč a nové tu ještě není. Co je v pozadí?

Když se letmo projdeme dějinami, musí nás upoutat souvislost mezi vynálezem efektivnějšího způsob uchovávání a předávání myšlenek a revolučními změnami. Počátek je již s vynálezem písma samotného, které zavdalo podnět k rozkvětu sumerské a egyptské civilizace zhruba před 5000 roky. Na ně pak navazovaly civilizace podobné do chvíle, než Féničané někdy kolem roku 1100 ante vytvořili písmo daleko prostší sestávající z 22 znaků. Když posléze Řekové a Hebrejci jejich písmo převzali a upravili, posunuli civilizaci výrazně kupředu, zejména díky tomu, že číst a psát již nebylo privilegiem několika mocných, nýbrž šancí pro každého. Další pokrok přinesl kolem roku 150 ante daleko lacinější pergamen vedoucí k usnadnění šíření knih. Když konečně Guttenberg kolem roku 1450 vynalezl knihtisk, všechno se ještě urychlilo, což je zejména frapantní na rozdílu mezi českou a německou či švýcarskou reformací: reformace po vynálezu knihtisku měla výrazně razantnější dopad na evropské dějiny; ona je pak též začátkem renesance a moderního věku.

Od závratného rozkvětu IT v nynější době lze očekávat tektonické změny, přičemž řada z nich je již zde.

Je tudíž třeba začít myslet jinak. Totiž: kdo nechce, nemusí, ale ujede mu vlak. To se ostatně již mnohým děje a děje se to i společnostem vcelku. Zbývá ptát se, v čem by ona nové myšlení mělo spočívat. Není snadné načrtnout jiné cesty a díky tomu též není snadné navrhnout vhodnou podobu výchovy a vzdělání. Podrobnosti případných změn ve školství bych si nechal na někdy jindy.

Zde bych si dovolil pouze jedno varování: jistě budou mnozí tvrdit, že je třeba opustit myšlení kritické a vrátit se k vyzkoušeným věcem. Avšak řešení je právě opačné. Doposud se kritické myšlení během doby od vzniku filosofie stále radikalizovalo a nyní nás nutně čeká totéž: bude třeba opustit mnohé dogmatické předsudky a vydat se cestou jinou. Již vidím a slyším mudrování různých fanatiků o tom, že svobody má současný člověk až příliš a že jiné hodnoty jsou přece vznešenější. Ovšem ve skutečnosti je třeba svobodu prohloubit a kritické myšlení dále rozvinout (náčrt lze najít v mé knize Smrt: jediná jistota)

Shrnuto: žádný konec nebude; bude naopak nový začátek téměř všeho a tato doba je oněmi změnami již těhotná.