Stručná poznámka o bizarnímu stavu současné společnosti: jak to, že se zpronevěra trestá u drobných šejdířů a potud, pokud ji někdo páchá ve velkém, je beztrestný?



Dokonce i v českém zákoníku se vyskytuje paragraf proti porušení povinnosti při správě cizího majetku. Tím spíš je to běžné ve vyspělých demokratických společnostech. Všude ten, kdo zpronevěří peníze druhého, musí do vězení. A přece ...

Bankéři provedli v minulé době geniální tah: peníze od lidí, kteří spoří a kteří jim je svěří do úschovy, smíchali s penězi vlastními a takto nabobtnalý balík vesele půjčují někdy na moudré podnikatelské záměry, ovšem obvykle dost pokoutně těm, kdo s cizím penězi dál čachrují (kromě podnikatelů též dalším bankéřům či státům samotným). Taková pyramidová hra musí skončit finanční a ekonomickou krizí se všemi důsledky - poznali jsme to ostatně globálně na vlastní kůži. Je tudíž třeba přísně oddělit ty, kteří mají za úkol cizí peníze chránit (sem spadají též fondy důchodové či zdravotní), od těch, kteří vlastní peníze půjčují druhým.

Oč jde? Je děsivé, že politici v klidu nechali, aby komerční banky shromažďovaly peníze od drobných střádalů, zatímco kampeličky začaly půjčovat na všechny strany. Je něco takového vůbec možné? U nás například již není rozdíl mezi Komerční bankou a Českou pojišťovnou. Překvapuje mě, že i ekonomové mimo politickou sféru nechaly takovou zhůvěřilost celkem bez povšimnutí (uvedené selhání v medicíně by vzbudilo hrubé pohoršení). Domnívám se, že na bankéře by se měl uplatnit paragraf o zpronevěře čili o porušení povinnosti při správě cizího majetku.

Avšak politici samotní by měli někam zalézt. Zpronevěřují totiž peníze o několik řádů větší, když vybírají daně a pak je buď rozkradou sami, anebo nechávají rozkutálet bez užitku. Obvykle jsou za takové trestné činy trestáni pouze tím, že odstoupí (bohužel u nás ani to ne), ačkoliv by měli též skončit ve vězení, a to na hodně dlouhou dobu.

Co s tím? Že by se vláda po skončení funkčního období či dokonce i dříve odebrala ve svém celku do nápravného zařízení, očekávat asi nemůžeme. Můžeme ale chtít něco jiného. Je to ovšem daleko komplikovanější než ta patálie s bankami a bude to vyžadovat přerod v celé společnosti.

Jistě bude třeba zajistit transparentnost všech kroků mocných. Avšak to je málo. Je třeba jít dál a zde se nabízí otázka: proč by měli politici shromažďovat peníze z daní a pak je rozdělovat? Výsledkem je vždycky vábnička pro všechny darebáky, aby si něco ulili do vlastní kapsy. Je prostě třeba politikům ty peníze vzít! Jenže peníze na různé účely veřejného zájmu je přece jen nutné poskytnout. Naproti tomu zavést přímou demokracii spočívající v tom, že všichni budou rozhodovat o všem realizovatelné není - hlavně jde o to, že se těžko shodnou. Ale určitá možnost tu přece jen je.

V pozadí tkví to, že práva vznikají potud, pokud se najde někdo, kdo má povinnost k někomu dalšímu. Když se nenajde nikdo takový, žádné právo není. Na tuto základní etickou zákonitost se často zapomíná a kdekdo si osobuje práva bez toho, že by se zajímal o to, zda je někdo vůbec může naplnit.

Uvedená souvislost je jádrem mého návrhu: doporučoval bych něco, co jsem pojmenoval "differentiated responsibility" a co spočívá vlastně v daňových asignacích čili v tom, že daně se rozčlení po procentech a jejich plátci si sami rozhodnout o tom, kam budou směřovat. Ovšem musí se to dělat daleko rozsáhleji než jen ve vztahu k církvím a kulturním podnikům. Vymezí se pouze různé okruhy a v jejich rámci budou lidé sami rozhodovat. Výsledkem bude určitý kompromis mezi nepřímou a přímou demokracií s tím, že politici budou muset rozhodovat o jiných věcech než o penězích (ačkoliv připouštím to, že o některých penězích politici budou přece jen rozhodovat dál; je ovšem třeba jejich kompetence výrazně omezit a předat je lidem samotným).

Mám za to, že demokracie je v hluboké krizi a toto je jedna z možností onu krizi překonat.

Jistě: ono odmítnutí zpronevěry není převratná myšlenka. Jen je třeba, abychom si ji přivlastnili v její ostrosti a se všemi důsledky. Obávám se, že jsme již dlouho tak trochu natvrdlí a nyní žasneme na tím, co nás to potkalo. Potíž tkví v tom, že za své politiky si můžeme sami a že ukládat si peníze do bank nás nikdo nenutil.