Kudy z ní ven?


První stabilní republika budovaná na demokratických základech byla prezidentská a volby probíhaly tak, že elektoři strčili volební lístky do brašny, skočili na koně a ujížděli do Washingtonu tak, aby se stihlo sečíst lístky a oznámit výsledky včas. Podmínky v 18. st. jiné řešení nedávaly. Další státy pak přebíraly z USA jejich model a s ním i celou řadu dobových prvků. Jenže mnohé se od té doby změnilo (vyjmenovávat zde rozdíly asi není třeba) a nyní je třeba postupovat jinak. Co mě vede k takovému závěru? Zejména to, že lidé po celé zeměkouli vyšli do ulic a i jinak se bouří. Když k tomu dochází v totalitní společnosti, všichni to vykládají tak, že onen totalitní režim selhal a je třeba ho odstranit. Ovšem když k tomu dochází ve vyspělé demokracii? Demokracie za takových okolností vyžadují radikální opravy! Přebujelé korupce a na ni navazující zadlužování celých států je jen dokladem toho, že něco se sebou udělat musíme.

Zdá se, že jediným řešením je zavést některé prvky demokracie přímé - pouze takto lze vyjít vstříc těm, kteří nyní vyrážejí do ulic, avšak i těm, kteří již delší dobu vyjadřují výhrady k současné podobě řízení společnosti. Buďme ve střehu před recyklovanými podobami marxismu či jinými obludnými a hrůznými návody konečného řešení.

Zde bych si dovolil navrhnout pět prvků, které by mohly vést k nápravě. Pochopitelně nejde ani o vyčerpávající seznam a ani o hotový projekt změn v řízení států.

1/ Při posledních volbách jsme si vyzkoušeli kroužkování a dosáhli jsme toho, že řada těch nejhnusnějších politiků se do sněmovny vůbec nedostala, případně i toho, že radnicím vládnou jiní lidé a díky jimi zadávaným transparentním zakázkám se již stovky miliónů ušetřily. Ukazuje se tak, že provedeno důsledně by toto východisko mělo být nosné. Jen by bylo třeba dovést to do konce: kromě kroužkování vynášející některé kandidáty vzhůru by mělo být k dispozici i křížkování srážející jiné kandidáty dolů. A bylo by třeba, aby počet křížků a kroužků byl vyšší než jen nynější čtyři. Všichni darebáci prostě vypadnou z kola. Pak ať si strany čachrují s kandidátkami podle své libosti; na výsledek budou mít jen okrajový vliv. Načrtnutou ostrakou lze překonat i proslulé drzé odkazy některých na presumpci neviny: když mi žádné nepravosti neprokážete, neodstoupím. Zajistili bychom tak to, co pro veřejné osoby platit musí, totiž presumpce viny: každý, kdo není s to prokázat svou nevinu, nechť odejde. Rozčilovat se nad tím by neměl nikdo; vždyť politika je služba veřejnosti provázená spoustou povinností a ten, o jehož služby veřejnost zájem nemá, by měl jásat: konečně mám svůj klid. Nyní to vypadá tak, že leckterý politik se bizarně ohání skoro svým právem sloužit veřejnosti.

2/ Jiná možnost tkví v omezení přerozdělování peněz. Při každém přerozdělování se díky byrokratickému aparátu část vybrané hodnoty ztrácí po cestě (v USA asi 40% a v ČR dokonce jen 25% částky dospěje k místu svého určení) a ke všemu jsou pak nutné veřejné zakázky obrovským pokušením pro korupci všeho druhu. Jistě se snížení těchto transakčních nákladů dá dosahovat v případě minimálního státu čili státu s rozpočtem spíš skromným. Potíž tkví v tom, že veřejných služeb přibývá a prostá charita je již dávno není s to zajistit. Přerozdělování je v určité míře nutné. Zde se nabízí poměrně jednoduché východisko: zavedení asignací tam, kde to jen jde. Totiž: proč by měli politici rozhodovat o tom, kolik peněz z rozpočtu půjde na vrcholový sport a kolik na tělocvičny pro děti? Ať o tom rozhodnou občané samotní. Stejně tak by měli lidé rozhodovat o kulturních, sociálních či jiných službách. Když vezmeme v úvahu to, že u nás si oproti současnému přerozdělování můžeme dovolit proplýtvat 75% z celkové částky a dosáhnout stejného výsledku, obávat se selhání asi není třeba. Jistě je nutné, aby o některých věcech vláda rozhodovala, ovšem je třeba, aby takových věcí bylo co nejméně.

3/ Dalším vhodným nástrojem by bylo zavedení volebního práva každé lidské bytosti. Nyní je tomu tak, že volebního práva jsou zbaveni děti do osmnácti roků a v některých státech snad i déle. To je ovšem po etické stránce naprosto nepřijatelné. Představa taková, že pacient upadne do komatu a v tu chvíli si s ním může lékař dělat, co chce, je děsivá pro každého. V medicíně musí lékař v takových případech najít někoho, kdo je pacientovým zástupcem a s ním musí dál jednat. Avšak v současné demokracii je tento děsivý stav běžný. Díky tomu jsou ovšem rodiny s dětmi velmi vážně diskriminovány a tato diskriminace má díky vlivu na rozhodování o veškerých zákonech dalekosáhlé důsledky. Přiměřené všem etickým předpokladům by bylo, aby mínění dětí vyjadřovali jejich zástupci. Zástupce ovšem v těchto případech není na rozdíl od zdravotnictví vůbec těžké najít: přirozeně jsou jimi rodiče. Jistě by při zavedení takovéhoto volebního práva vznikly spory o to, zda rozhodovat bude matka či otec. Avšak i toto se vyřešit určitě dá. Kdysi neměly volební právo ženy a pokládalo se to za správné: zabývat se věcmi veřejnými mají přece pouze muži, muži jsou k tomu přímo stvořeni. Současnost je něčím takovým již pohoršena a pohoršeny budou příští generace tím, že děti byly kdysi bez práv čili pokládány za nelidi.

4/ Konečně by bylo obrovským ozdravěním demokracie to, že bychom konečně dali na Aristotelovo doporučení a doporučení mnoha jiných po něm tři základní politické moci rozdělit. Současnost je hrubě pokřivená tím, že všechna moc pochází z parlamanetu; parlament nepřímo či přímo rozhoduje o tom, kdo bude prezidentem a premiérem, kontrolním či statistickým úředníkem, ředitelem různých médií, guvernérem národní banky a také - soudcem. Takové pomíchání zákonodárné moci a moci výkonné i soudní nutně musí skončit špatně. Je báječně, že se snad, pod vlivem veřejnosti, konečně strany rozhoupou k tomu, aby zavedly přímou volbu presidenta (argument o tom, že u nás je tradice zastupitelské demokracie je legrační - president přece také národ zastupuje; výrazem "zastupitelská" se míní to, že o meritorních věcech nerozhodují všichni, nýbrž ti, kteří byli ve volbách vybráni; naproti tomu volit volitele je přímou cestou do korupční pasti). Cosi podobného bychom měli udělat i se soudci; soudci budou jinak stále náchylní k tomu vycházet vstříc politikům a případně prostě brát úplatky. Zároveň s tím bych zavedl alespoň u závažných činů poroty skládající se z vážených občanů vybraných těsně před ustavením losem z daleko širšího okruhu uchazečů: vyloučit korupci sice zcela nelze, ale jistě by bylo pro gaunery mimořádní těžké to za těchto okolností provádět.

Dovolil bych si v této souvislosti ještě krátkou poznámku ke státním zástupcům: domnívám se, že jejich současné uspořádání je výsměchem spravedlnosti již tím, že je jmenují politici samotní. Při tom mají pravomoci jistých před-soudců čili rozhodují o tom, zda se k soudci daná kauza vůbec dostane. Přesně z těchto důvodů je o personální obsazení těchto postů takový boj: náš člověk zabrání tomu, aby naši lidé byli vůbec obžalováni. Dokonalá karikatura práva: právní řád platí jen pro ty blbečky tam dole. Tudíž: jediným řešením je vyšetřující soudce čili soudce (jistě volený) úkolující policii a shromažďující důkazy podle vlastního uvážení. Výhodou takového uspořádání je mimo jiné i to, že účastníci trestního řízení nejsou vyšetřování naprosto zbytečně dvakrát.

Hlavní svízel načrtnutých kroků tkví v tom, že samotné strany takovou změnu zbavující je jejich vlivu sotva připustí čili prostými demokratickými postupy k danému cíli dospět nelze. Je tudíž třeba, aby se občanská společnost vzpamatovala a začala na politiky tlačit. Nyní je díky sociálním sítím něco takového docela snadné.

5/ Ještě bych pak přidal jeden krok v rámci reorganizace demokratických pravidel, totiž důraz na výchovu a vzdělávání. Obávám se, že zatímco předchozí lze zavést sice s krajními potížemi kvůli vzdorů politiků držících se svých výhod a moci poměrně snadno, toto bude daleko těžší. Avšak pokud společnost vzdělaná není, nemůže se demokracie podařit. Důraz bych při tom kladl na dvě věci: je třeba vychovávat úplně všechny a je třeba výchovu radikálně proměnit. Doposud se mělo za to, že vzdělaný je ten, kdo toho hodně nacpe do hlavy. Za génia byl pokládán každý, kdo se stal chodící encyklopédií a kdykoliv vyplivl informace k tomu, co se zrovna přetřásalo. Představa o vzdělání tohoto rázu byla tak silná, že zcela ovládla všechny školy a školství s ní stojí a padá. Platí to pro češtinu i hudební výchovu, přírodopis či astronomii a ovšem i univerzitní obory, například medicínu či dokonce matematiku: matematiku může absolvovat i ten, kdo se prostě našprtá důkazy a kdo získá rutinu v počítání diferenciálních rovnic či statistickém zpracování čísel. Jen myslet se neučí téměř nikde. Co je to myšlení? Myšlení je hlavně myšlení kritické čili schopnost vznášet otázky, pochybnosti a výhrady k tvrzením druhých i vlastním. Hlavně to poslední se u nás nepěstuje vůbec: udělat chybu a přiznat to hraničí v české společnosti se sebevraždou. Důsledkem je, že za posledních téměř 100 roků neudělal z politiků navzdory dvěma hrůzným totalitním režimům chybu nikdo. Stejně si počínají prostí lidé: za nic nikdo nemůže. Jsme oběťmi: o nás bez nás - to je oblíbené české přísloví. Vychovat člověka k tomu, aby začal myslet důsledně kriticky vyžaduje hodně dlouhou dobu a hlavně úsilí učitelů. Učitele takto připravené ovšem nemáme, takže doufat v brzkou nápravu je téměř vyloučené. Nicméně bez takovéto proměny společnosti žádnou pořádnou demokracii nikdy mít nebudeme.

V žádném případě nemám ambici pokládat toto za hotové řešení. Budu rád, když se nad těmito pěti návrhy (ostraka, asignace, děti, porota, kritika) rozproudí diskuse a ačkoliv se téměř každý z těchto bodů zdá být nyní utopickým snem, věřím, že za čas to bude pro všechny zcela přirozené a že se tyto prvky zavedou do demokratické praxe. Krizím toho rázu, jež pronásleduji teď nás, bychom se tak mohli vyhnout.