Apokalyptická krize
Někdy koncem 19. st. jednal americký kongres vážně o tom, že zatímco přistěhovalců přibývá, pokračuje vybíjení stád bizonů: bizonů je stále méně a za krátko nebude v zemi co jíst. Za trochu déle než 100 roků je v USA 7x více obyvatel a na hladomor to nevypadá.
Uvedený příklad je poučný: uvažujeme často tak, že se bezděčně držíme určitých předpokladů a na jejich základě dospíváme ke špatným závěrům. Například toho, že základem stravy je bizoní maso. Je tudíž třeba předpoklady reflektovat a na základě toho je pak případně opustit; ostatně v takovéto reflexi spočívá filosofie a filosofie si takto počíná od svých řeckých počátků až dosud. Zároveň s tím máme sklon k interpolacím, extrapolacím či prostě generalizacím dosavadní zkušenosti do budoucnosti. Budoucnost je ovšem vždycky jiná než naše očekávání (Karl Popper) a naivní zobecňování je poněkud hloupé. Na uvedeném příkladu by se daly ukázat ještě další myšlenkové chyby, ale o to mi teď nejde.
Dá se tudíž tvrdit, že uhlí, ropa, plyn či jiné zdroje někdy (brzy) dojdou? Rozhodně ne! Nic z toho nikdy nedojde; důvodem je docela prostě to, že jejich těžba se v určité chvíli ukáže být příliš nákladná a díky tomu skončí. Ovšem něco v zemi vždycky zůstane. Vyjádřeno jinak, snad se i některé zdroje ztenčí, ovšem najdou se jiné a o ty staré zájem vyprchá. Ovlivnit to můžeme též tím, že si ony nové zdroje najdeme co nejdřív. Jakmile vyjde elektrický pohon včetně pořizovací ceny auta laciněji než cena auta na fosilní paliva s palivem samotným, o ropu zájem výrazně poklesne a ještě jí v zemi hodně zbude.
Bezesporu může dojít i ke koincidenci "vyčerpání" několika zdrojů současně a lidstvo se s tím bude muset vypořádávat čili bude mít problémy; problémy ovšem nastávají v lidském životě stále a otázkou je jen naučit se s nimi vypořádávat (Carl Rogers).
Avšak aby nedošlo ke zmatku. Pokládám za nutné nechat se alarmovat různými zprávami o zamoření ovzduší, skleníkovém jevu, tání ledovců či o již zmíněném vyčerpání zdrojů a podnikat kroky k nápravě: postupovat jinak vlastně ani nejde. A efekt to přináší: poslední zprávy ukazují na zmenšování ozonových děr: pěkný příklad toho, že ony freonové zákazy přinesly ovoce.
Jen bychom neměli na tomto základě dospívat k apokalyptickým scénářům o konci dějin; takové malování čerta na zeď je pouze bezděčnou projekcí obav z nevědomí do vědomí lidí (Carl Gustav Jung).
Daleko vážnější krize je totiž někde úplně jinde: ne v přírodě a vztahu člověka k ní, nýbrž předně v člověku: člověk je něco, co musí být překonáno (Friedrich Nietzche). Spoustu toho, oč jsme až dosud usilovali, opustíme, přičemž též styl života bude úplně jiný. Je dost těžké odhadnout nyní, co všechno se v příští civilizaci změní. Ovšem něco se přece jen tušit dá.
Tím hlavním je, že současný člověk je v porovnání s dobami minulými povýtce extrovertní čili zaměřený na povyražení všeho druhu. Také by se to dalo vyjádřit tak, že má bytostný sklon k nudě: nuda dominuje v jeho duši s tím, že duše samotná se zdá mít barvu khaki - mix všech barev do hnusných odstínů, přičemž vyznat se v tom zmatku moderní člověk již neumí. S tím souvisí úpadek v mnoha oblastech. Namísto poznávání přírody turistické atrakce, degradace hudby od symfonie k technu, pisoár nahrazuje teorii barev a kresbu, dřívější autentická diferencovaná jedinečnost mnoha staveb opuštěna ve prospěch skleněných krychlí a podobně. To, že poezie se nečte již téměř vůbec a že někdejší původní filosofie se přetavila buď do handrkování o tom, co ta která filosofická osobnost přesně mínila, anebo do kverulování zaměřené na společenské poměry, překvapuje tudíž jen sotva.
Co nás tudíž čeká? Jediným východiskem se zdá být introvertní obrat: rozptylovat rozptýleného člověka již dál nejde. "Poznej sebe sama" (Sókratés) a "Buď sám sebou" (Sapfó) jsou klíčem k základním ctnostem, které dají šanci na přežití. Naučit se být sám se sebou a pokládat to za báječně strávený čas - to se budou muset učit děti ve škole od útlého mládí. Celé školství bude muset být radikálně nové: učit se pro život naprosto zbytečné blbosti nazpaměť již nebude vůbec možné. Jiné hodnoty budou ve centru lidského ducha. Radost ze setkání s druhým a vyprávění příběhů, odvaha zkoumat totéž z jiné stránky či dělat nesamozřejmé věci z věcí samozřejmých, vymýšlení hádanek místo jejich pouhého řešení. Jde mimo jiné o to, že na rozmařilé zábavy prostě nebudou peníze. Kdo sebe sama nenajde, unudí se k smrti. Vážně se obávám toho, že naprostá většina současného lidstva se pro lidstvo příští vůbec nehodí. Je třeba se vrátit k tomu, co staří pojmenovali "contemplatio" ("theoreia")
Avšak též bude třeba změnit celou společnost. Společnost není s to podle klasických schémat fungovat dál. Jádro současné krize spočívá v krizi demokracie a s tím je třeba něco dělat. O nové demokracii příště.
Uvedený příklad je poučný: uvažujeme často tak, že se bezděčně držíme určitých předpokladů a na jejich základě dospíváme ke špatným závěrům. Například toho, že základem stravy je bizoní maso. Je tudíž třeba předpoklady reflektovat a na základě toho je pak případně opustit; ostatně v takovéto reflexi spočívá filosofie a filosofie si takto počíná od svých řeckých počátků až dosud. Zároveň s tím máme sklon k interpolacím, extrapolacím či prostě generalizacím dosavadní zkušenosti do budoucnosti. Budoucnost je ovšem vždycky jiná než naše očekávání (Karl Popper) a naivní zobecňování je poněkud hloupé. Na uvedeném příkladu by se daly ukázat ještě další myšlenkové chyby, ale o to mi teď nejde.
Dá se tudíž tvrdit, že uhlí, ropa, plyn či jiné zdroje někdy (brzy) dojdou? Rozhodně ne! Nic z toho nikdy nedojde; důvodem je docela prostě to, že jejich těžba se v určité chvíli ukáže být příliš nákladná a díky tomu skončí. Ovšem něco v zemi vždycky zůstane. Vyjádřeno jinak, snad se i některé zdroje ztenčí, ovšem najdou se jiné a o ty staré zájem vyprchá. Ovlivnit to můžeme též tím, že si ony nové zdroje najdeme co nejdřív. Jakmile vyjde elektrický pohon včetně pořizovací ceny auta laciněji než cena auta na fosilní paliva s palivem samotným, o ropu zájem výrazně poklesne a ještě jí v zemi hodně zbude.
Bezesporu může dojít i ke koincidenci "vyčerpání" několika zdrojů současně a lidstvo se s tím bude muset vypořádávat čili bude mít problémy; problémy ovšem nastávají v lidském životě stále a otázkou je jen naučit se s nimi vypořádávat (Carl Rogers).
Avšak aby nedošlo ke zmatku. Pokládám za nutné nechat se alarmovat různými zprávami o zamoření ovzduší, skleníkovém jevu, tání ledovců či o již zmíněném vyčerpání zdrojů a podnikat kroky k nápravě: postupovat jinak vlastně ani nejde. A efekt to přináší: poslední zprávy ukazují na zmenšování ozonových děr: pěkný příklad toho, že ony freonové zákazy přinesly ovoce.
Jen bychom neměli na tomto základě dospívat k apokalyptickým scénářům o konci dějin; takové malování čerta na zeď je pouze bezděčnou projekcí obav z nevědomí do vědomí lidí (Carl Gustav Jung).
Daleko vážnější krize je totiž někde úplně jinde: ne v přírodě a vztahu člověka k ní, nýbrž předně v člověku: člověk je něco, co musí být překonáno (Friedrich Nietzche). Spoustu toho, oč jsme až dosud usilovali, opustíme, přičemž též styl života bude úplně jiný. Je dost těžké odhadnout nyní, co všechno se v příští civilizaci změní. Ovšem něco se přece jen tušit dá.
Tím hlavním je, že současný člověk je v porovnání s dobami minulými povýtce extrovertní čili zaměřený na povyražení všeho druhu. Také by se to dalo vyjádřit tak, že má bytostný sklon k nudě: nuda dominuje v jeho duši s tím, že duše samotná se zdá mít barvu khaki - mix všech barev do hnusných odstínů, přičemž vyznat se v tom zmatku moderní člověk již neumí. S tím souvisí úpadek v mnoha oblastech. Namísto poznávání přírody turistické atrakce, degradace hudby od symfonie k technu, pisoár nahrazuje teorii barev a kresbu, dřívější autentická diferencovaná jedinečnost mnoha staveb opuštěna ve prospěch skleněných krychlí a podobně. To, že poezie se nečte již téměř vůbec a že někdejší původní filosofie se přetavila buď do handrkování o tom, co ta která filosofická osobnost přesně mínila, anebo do kverulování zaměřené na společenské poměry, překvapuje tudíž jen sotva.
Co nás tudíž čeká? Jediným východiskem se zdá být introvertní obrat: rozptylovat rozptýleného člověka již dál nejde. "Poznej sebe sama" (Sókratés) a "Buď sám sebou" (Sapfó) jsou klíčem k základním ctnostem, které dají šanci na přežití. Naučit se být sám se sebou a pokládat to za báječně strávený čas - to se budou muset učit děti ve škole od útlého mládí. Celé školství bude muset být radikálně nové: učit se pro život naprosto zbytečné blbosti nazpaměť již nebude vůbec možné. Jiné hodnoty budou ve centru lidského ducha. Radost ze setkání s druhým a vyprávění příběhů, odvaha zkoumat totéž z jiné stránky či dělat nesamozřejmé věci z věcí samozřejmých, vymýšlení hádanek místo jejich pouhého řešení. Jde mimo jiné o to, že na rozmařilé zábavy prostě nebudou peníze. Kdo sebe sama nenajde, unudí se k smrti. Vážně se obávám toho, že naprostá většina současného lidstva se pro lidstvo příští vůbec nehodí. Je třeba se vrátit k tomu, co staří pojmenovali "contemplatio" ("theoreia")
Avšak též bude třeba změnit celou společnost. Společnost není s to podle klasických schémat fungovat dál. Jádro současné krize spočívá v krizi demokracie a s tím je třeba něco dělat. O nové demokracii příště.