V českých myslích přetrvává zmatek o tom, co demokracií je a má být.

Na jedné straně je současný president Miloš Zeman se svým tvrzením, jímž se podbízí veřejnému mínění, že vládnout mají experti (expertem ovšem on samotným není na nic kromě poněkud bizarního oboru prognostiky s tím, že je zároveň zakladatelem tohoto zvláštního umění a také jeho jedinými představitelem), přičemž tuto svou tezi s oblibou vyšperkuje několika urážkami na adresu parlamentu coby žvanírny a žurnalistiky coby žumpy.

Na druhé straně je bývalý president Václav Klaus hájící, že naopak je třeba, aby problémy politické řešili politikové a nikoliv nikým nevolení "elitáři" včetně odborníků všeho druhu; je nyní pikantní to, že on samotný se stal takovým "elitářem" bez toho, že by ho kdokoliv zvolil (zvolení předchozí v parlamentu bylo trapnou ostudou a možná i korupčním jednáním; jeho akademická odbornost je při tom také sporná - dobrat se jeho disertační a habilitační práce nelze).

Ani jeden z nich nemá pravdu či naopak pravdu mají oba.

Jde o to, že mezi obojím vede hranice a tu je třeba najít. Jsou totiž věci, které opravdu nemůže rozhodovat nikdo jiný než odborník, přičemž na tom by se měly skutečně demokratické strany shodnout (bohužel u nás je toto naprosto zmatené a dohoda je téměř vyloučena); příkladem nechť je monitorování kvality potravin, výhodný nákup stíhaček, účinná ochrana před povodněmi a podobně.

Kromě toho jsou otázky čistě preferenčního či “hodnotového” rázu, jež sdružují jednice v duchu zájmových lobby se snahou dosáhnout určitých cílů. Na jejich základě vznikají strany a straničky všech podob, avšak ty kontaminují veřejný prospěch spíš, než že mu prospívaly. Potíž u nás tkví v tom, že různí kmotři a kmotříci si našli jinou zábavu: napadlo je místo lobování ve různých stranách si ty strany přímo vytvořit a takto podnikatelsky ovládnout celou společnost. Takovým jevům asi nikdy zabránit nelze, ale běda společnosti, která veškerý veřejný prostor přetaví do takového korporativistického mumraje.

Avšak je zde ještě jedna oblast a ta je klíčová. Jsou totiž též otázky ryze metafyzického rázu, jež obecně vyřešit nelze a jež by při tom měly každého zaměstnávat. Příkladem a zároveň jedním z klíčových uzlů demokracie je to, zda člověk za svůj osud spíš nemůže či spíš může; coby “neurofilosof” tvrdím: toto rozhodnout v posledu nelze (na podrobnou argumentaci je prostor jinde).

Tento problém, problém toho, zda a nakolik člověk za svůj osud může, byl poprvé nastolen filosofy i dramatiky v antickém Řecku a od té doby se jím zabývají mnozí s tím, že pro etiku je to téma naprosto ústřední. Ovšem to, že definitivní rozhodnutí o podílu či míře udělat nelze, je třeba řešit věc vždycky ad hoc v dané době a společnosti.

Přesně z těchto důvodů budeme mít na věky věků v demokratickém klání vždycky dva póly – liberálové budou hájit, že člověk za svůj osud spíš může, kdežto socialisté budou hájit, že člověk za svůj osud spíš nemůže. Na žádné straně toto nelze přenechat expertům (experti v tomto směru totiž žádní nejsou) a jde spíš o pocit či cit pro spravedlnost každého občana.

Bez toho, že lidé mají určité ponětí o spravedlností a jsou ochotni se jím řídit (čili nikoliv po švejkovsku "co je mi do spravedlnosti potud, pokud z ní prospěch nemám já") se demokratická společnost prostě vybudovat nedá. Ani dokonalé zákony a ani dokonalí vůdcové nejsou s to deficit v této oblasti nahradit. Zbývá tudíž jen to, že většina lidí základní problém demokracie pochopí a začne se jím zabývat - pochopitelně tak, že dospějí k demokratickému rázu zkoumání povahy spravedlnosti a nikoliv demagogické jistotě o tom, že spravedlnost je v našich rukou.

Pro rozvoj demokracie u nás i kdekoliv jinde je třeba, aby se veřejnost myšlenkou spravedlnosti důkladně zabývala, přičemž bez vyrovnání se s křivdami (hlavně vlastními) se kupředu pohnout nelze.