Dnem ovšem není zdaleka jen to, že dluh narůstající již tak rapidně i přes všechny úsporné kroky (jejich jediným výsledkem je stagnace hospodářství) poskočí kvůli povodni o další desítky miliard či to, že země je prolezlá korupcí, klientelismem či docela obyčejnými krádežemi. A také není dnem pouze to, že politici kupčí s mafiemi z Ruska či to, že náš současný president a ministr financí je každou chvíli na mol. Ba dnem není ani to, že máme z mezinárodní ostudy kabát (krádež protokolárního pera minulým presidentem je jen drobnou kapkou v moři trapasů) a že investoři se nám začínají vyhýbat (ztráty budou bezpochyby daleko vážnější než je zisk díky škudlení na dávkách handicapovaným či důchodcům). Jsme na dně z jiného důvodu.

Oč tudíž jde? Jde o to, že česká společnost postrádá vlastní identitu. Identita národního obrození je ta tam. A muselo to tak být!

Platí prostá zákonitost lidského bytí: když člověk ztratí vášeň skutečné víry (slova Sørena Kierkegaarda), eventuelně vztahu ke smyslu života, vrhne se na náboženství a zakotví v některé církvi s tím, že začne své 'jistoty' šířit až fanaticky za každou cenu (cenu obrovitých restitucí a podobně); když se pak utrhne i ta církevní kotva, stane se hlavní oporou národ, národ a nic než národ. Přibývá takových jedinců zejména mezi primitivy (primitiv totiž zobecňuje mimořádně rychle a má za to, že v tom tkví jeho chytrost); hrozí pak jistě to, co se v dějinách již opakovaně stalo: celá společnost zhnusená prázdnými klišé (klišé je stále klišší) se ve jménu zdravého vlastenectví pustí do boje proti 'cizákům' - 'cizáky' jsou ovšem hlavně ti slabí čili menšiny ve vlastních řadách. Avšak je ještě jedna fáze tohoto lidského úpadku: poslední hodnotou, která člověka již naprosto rozvráceného uchvátí a které pak oddaně slouží, jsou peníze ("štěstí je krásná věc, ale prachy si za něj nekoupíš").

"Kdo neskáče, není Čech!" Tak dopadla myšlenka národního obrození. Ovšem konec přišel ještě daleko dřív a přijít musel, poněvadž původní myšlenka reformy společnosti byla na počátku jistě mimořádně povrchní a podle všeho i naveskrz obludná (připustit je ovšem třeba, že podobně deviantní byla tehdy Evropa skoro celá). Proč?

Místo rozboru okolností vzniku reformy připomenou dvě výhybky s možností směr národního obrození určit. První z nich je mezi Jungmannem a Bolzanem; Bolzano byl matematikem a filosofem (filosofem matematiky) prvního řádu a nesmazatelně se zapsal do dějin obou oborů, zatímco Jungmann přispěl do filosofie tím, že vymyslel překlad slova filosof v podobě mudromil. Vyjádřeno jinak, šlo mu o jazykově čistý český národ, národ s holubičí povahou (původně myšlenka velmi nečeského Němce Herdera). Češi si vybrali Jungmanna. Budiž! I v češtině se pochopitelně dá bádat ve snaze najít pravdu a někteří se touto cestou vydali. Příkladem je o generaci mladší Jan Evangelista Purkyně coby jeden z nejpřednějších badatelů v oblasti medicíny a biologie vůbec (mimochodem v biologii bylo asi čtrnáct fenoménů pojmenováno podle něj). Kéž by se byla vydala česká společnost touto cestu. Ale vrstevníkem Jana Evangelisty Purkyně byla autorita jiná. Zde je ta druhá výhybka, výhybka mezi touhou po pravdě a lží. Lží bylo totiž působení Václava Hanky proslulého tím, že zfalšoval rukopisy a takto zasel semínko pýchy a chlouby do českých duší. Ba i Františka Palackého nadchnul a přispěl tak k tomu, aby napsal své Dějiny národa českého (mimochodem původně německy s tím, že si vyžádal jejich posouzení od onoho německého Bernarda Bolzana).

Shrnuto: základem současné národní myšlenky je jazykově čistá společnost a touha prolhat se k pravdě (zde si připomeňme presidentské volby a Zemanovo vítězství díky dokonce soudem potvrzeným lžím) - jedno bez druhého vlastně ani není možné. Stačí sledovat skutečnost a zoufalství těchto snah je nasnadě: prosakují k nám dál 'cizáci' ze všech stran a bude to stále horší (kolik jen je tu Vietnamců, Ukrajinců, Holanďanů, Američanů a podobně).

Tato utkvělá představa jazykově čisté společnosti vedla v roce 1938 Edvarda Beneše k tomu, že napsal tajný dopis tehdejšímu ministrovi sociálních věcí Nečasovi a dal mu úkol jednat s představiteli západních mocností (Daladier, Chamberlain) o tom, že ČSR je ochotná odstoupit Sudety Hitlerovi. Nečas měl dopis zničit, ovšem on to neudělal a díky tomu je onen dopis v našich rukou; tudíž pochybovat o tom nelze. Ano, je tomu tak, že mnichovská zrada byla zradou - zradou Edvarda Beneše. Beneš pak zradil ještě jednou, opět veden myšlenkou jazykově čistého národa: podvolil se Stalinovým požadavkům za slib vyhnání všech Němců ze země.

Lze tudíž mít za to, že Edvard Beneš se zasloužil o stát - totiž o jeho zničení. Zničil ovšem ještě daleko více. Od té doby postrádá česká společnost raison d'etre svého bytí a plácá se od rohu k rohu. Chvilku pryč od katolíků a chvilku hurá pro ně, aby za chvíli byli zase všichni proti nim. Tu se přitočit ke komunistům a jindy zase k nacistům všech podob. Za peníze prodat nos mezi očima. Bít se ve jménu české jazykové myšlenky za českou věc proti bruselským úředníkům (to vypadá náramně hrdinně, ale jde o to, aby pravidla EU platila u nás co nejméně a abychom si mohli pěkně po česku krást a lhát si do kapsy o tom, že se krade všude).

Dopad oné absence společné hlubší myšlenky má katastrofální důsledky například v současné povodni, povodni jinak běžné v devatenáctém století. Hnáni touhou po zbohatnutí developeři betonují další a další zelené plochy (za posledních 15 roků jsme betonem pokryli 600 000 hektarů) či stavějí přepychové residence přímo podél řek (žádné bariéry již pomoct nemohou, poněvadž povodně budou ještě horší). A díky úplatkům dostávají ke všem svým obludným stavbám povolení (koneckonců proč úplatky nebrat a nedávat, vždyť o nic než o peníze nejde). Ale takto devastujeme celou krásnou českou zem a hlavně lidskou společnost již 80 roků. Pro pohrdání spravedlností a křivdy páchané na spoustě jednotlivců již ani nemám slova. Je to k pláči.

Myšlenka národního obrození totálně selhala a co dál? Velmi urgentně potřebujeme zahájit dialog o česká národní identitě či přesněji, o identitě české společnosti.