Odedávna se lidé pokoušeli uhádnout budoucnost a vytěžovali k tomu různé magické praktiky od čtení z křišťálové koule, ruky, snů, jater či letu ptáků přes vyvolání a rozhovor s mrtvými až po výpočty z konstelace hvězd.

Kdesi v pozadí je to, že naše duše je do budoucnosti stále vykloněná a vlastně v ní i prodlévá. Obvykle ovšem všechny snahy předvídat a předpovídat budoucnost selhávají. Zbývá nám tak jen počítat s tím, že budoucnost je nakonec vždycky jiná než naše rozvrhy. Přesto si lze o budoucnosti přece jen udělat určitý obrázek.

Východiskem při tom musí být určitá pravidelnost nalezená v minulé zkušenosti. Ostatně přesně takto postupuje věda vůbec a vědecká medicína tím spíš. Nad naším politickým vývojem se lze zamyslet úplně stejným způsobem. Základem nechť jsou postřehy o nás samotných. Každý z nás prochází během života určitými fázemi a některé z těchto fází jsou též politicky určující. Mezi nimi lze vybrat dvě a ty se dají vyjádřit ve dvou tézích.

Téze první staví na tom, že během dospívání člověka dochází k imprintingu sociálních vztahů, přičemž určitým zlomem je zhruba patnáctý rok věku. Do té doby totiž dítě vtiskuje hlavně soukromé vazby pevného přátelství a prvních lásek. Pak začne vnímat i veřejnost a věci společné počínaje kulturou a politikou konče: běžná je politická angažovanost studentů středních i vysokých škol s tím, že každá další generace požaduje určitý posun. Uvedené vzepětí se pak obvykle uzavře zhruba pětadvacátý rok věku, což bývá doba završení studia a začátku zaměstnání, namnoze ještě zatíženému půjčkou na bydlení. Rovněž těm, kdo se tak či tak snaží ve studiu pokračovat, zbývá jen platit si ho, a tudíž i oni pracovat již musí. Kromě toho se v této době zakládají rodiny a s narozenými dětmi na pozadí toho všeho leckoho revoluční nálady namnoze přejdou. Zájem o věci veřejné tak též nutně opadne.

Téze druhá staví na tom, že vrcholem aktivního života a potažmo vlivu na celou společnost bývá doba mezi padesátým a šedesátým rokem věku. Tehdy se lidé dopracují postavení ministra, senátora, děkana, primáře, manažera firmy, šéfa výzkumného ústavu, ústavního soudce a podobně. Veškerou svou doposud získanou erudici při tom promítnou do svého působení na společnost a společnost pak podle toho i vypadá. Vyjádřeno jinak, jsou vlastně, alespoň v demokratickém prostředí, naprosto suverénními vládci. Do té doby se ke svému úkolu obvykle ještě jen připravují a po šedesátce pak postupně všechno předávají mladším; chystají se již do důchodu a zahajovat rozsáhly programy změn se jim již prostě nechce.

Na těchto předpokladech se dá uvažovat dál. Předně jde v každé generaci o to, do kterého prostředí se narodí. Zatímco se někdo, kdo vyrůstá v liberálním prostředí, přikloní spíš k liberálním hodnotám a jimi se pak řídí, když dospěje ke svému vrcholu, ten, kdo je vržen do omezenosti, ponětí o kultuře postrádá a ke kultuře má pak vlažný vztah či ji dokonce potlačuje. Pochopitelně se najde řada výjimek, ovšem více či méně se všechno odehrává tímto způsobem.

Počítejme nyní. Silné populační ročníky koncem války a po ní dospěly k věku zhruba dvaceti roků někdy v polovině šedesátých. To jsou ti, kdo vytěžili tehdejší relativní uvolnění tak, že již studovali podle vlastního nadání a někteří i v cizině, měli přístup k rozkvětu tehdejšího umění, hodně cestovali do ciziny a v roce 1968 se vyjadřovali již téměř svobodně k čemukoliv. To v nich jistě nechalo stopy a v polovině devadesátých jim bylo kolem padesáti roků věku. Tato generace má hlavní zásluhu na úžasné tehdejší době. Pro potvrzení načrtnutých kalkulací vzpomeňme i na to, že Václavu Havlovi bylo v roce 1989 právě 53 roků. Z uvedené generace byli posledními ti, kterým bylo v roce 1968 již 15 roků, a něco z onoho Pražského jara ještě zachytili.

Posuňme se v čase o pár roků dál! Pak přišla na řadu generace narozená zhruba kolem roku 1960 a ti dospěli k dvacátému roku věku kolem roku 1980 čili v té nejtemnější době Husákovy normalizace. Kultura byla víceméně žádná. Vrcholem umění byl tenkrát Karel Gott a pro Gotta hořelo srdce mnohých. Sotva asi překvapí masové truchlení nad smrtí mistra před krátkou dobou: šlo hlavně o tuto generaci a ji lze tak pojmenovat generací Gottovou. Gott vlastně neměl žádnou konkurenci v žádném směru. Působení hudby ze svobodného světa bylo mizivé a podobně tomu bylo s filmem, literaturou a dalšími uměleckými obory.

Počítejme dál. Tato generace totiž dospěla ke svému vlivu právě teď. Oněm narozeným v roce 1960 bude v tomto roce šedesát roků věku a jsou tak na vrcholu svého vlivu. Rozvrat současné kultury i politiky má nutně tu podobu, která nám tak vadí. Vždyť nám vládne generace sycená kulturou normalizace bez veškerého přesahu. Ubohost nad ubohost je přes všechen blahobyt dominujícím rysem současnosti.

Ovšem není třeba ztrácet naději. Následuje totiž opět poměrně silná generace Husákových dětí, které se narodily rodičům emigrujícím do soukromé oblasti. Dospívali již do svrženého komunismu a otevřely se před nimi úplně všechny možnosti. Mohli dělat to, co chtěli od studií přes cestování až po podnikání. Pochopitelně se s tím svezlo i to, že vstřebali i kulturu dokonce až tak, že mnohé kdysi zakázané hvězdy přijaly pozvání Václav Havla a jezdily za ním sem (na něco takového se ani Klaus ani Zeman nikdy nezmohli). To všechno na většině nechalo hluboké stopy. Právě tato generace již dospívá do věku svého vrcholného vlivu a postupně se ujímá moci.

Těm prvním narozeným kolem roku 1970 bude tento rok padesát a převezmou otěže skoro všude. Někteří z těchto svobodných jedinců se již stali předsedy svých stran a vnášejí do společnosti úplně jiného ducha. Během několika nadcházejících roků se můžeme těšit na poměrně propastné změny ve všech oblastech a vztekání Babiše či spílání Zemana s tím nenadělá nic. Vždyť za nimi jde již generace Mikuláše Mináře a ta bude ještě odvážnější. Naděje je na naší straně.