Kapitalismus je hra
Kapitalismus je kritizován obvykle tehdy, když jsou s ním potíže, přičemž tato kritika se množí zejména v poslední době.
Máme tu nyní zpomalení hraničící se zástavou ekonomiky v řadě zemí a již před tím se odmítala globalizace výhodná pro nadnárodní korporace či banky coby pijavice tyjící z práce jiných. Avšak to zdaleka není počátek výhrad. Například monopolizace v Anglii vedla Marxe a Engelse k tomu, aby porodili komunismus; komunismus pak zavedl Lenin a Stalin coby léčbu ruské společnosti trpící na parazity rázu „líšnije ljudí“.
Stejným nutkáním si prošla i společnost naše, která zprvu komunismu naletěla a sežrala její návnady i s háčkem, ale následně zcela otočila a nadchla se pro konzervativní litertarianismus s tím, že trh by měl vyřešit všechno. Od rohu k rohu.
Co se s tím dá dělat? Má se kapitalismus nechat svému osudu napospas či naopak zrušit? Potíž tkví v tom, že o kapitalismu panují dost mlhavé představy. Dovoluji si nabídnout poměrně prosté pojetí vyhýbající se extrémům obojího ražení a k vyjádření této myšlenky bych si pomohl metaforou z oblasti sportu.
Kapitalismus je hra. Hra má některé charakteristické rysy a já bych z nich vpíchnul několik. Předně musí platit, že musí hráče bavit; když se budou všichni zajímat o něco jiného, pak ten který sport zanikne. Ostatně to se již stalo. Asi nyní není nikdo, kdo by ještě znal roque, lacrosse či přetahování lanem. A před sto roky se v tom soutěžilo na olympijských hrách.
Je to sice utopická představa, ovšem kdyby již nikdo nechtěl jít na trh se svou kůží, žádný trh by prostě nebyl.
Ale jsou zde i další vlastnosti hry a ty je nutné připomenout. Například platí, že hra se hraje v přesně vymezeném prostoru a nikde jinde. Míč či míček je buď na hrací ploše, anebo v autu s tím, že autováním se zápas přeruší; pokračuje se až po návratu všeho do předem přesně určených mezí. S tím žádný z hráčů potíže nemá. Hlavně ovšem každý hráč chápe, že nikde jinde se jeho hra hrát nedá. Nedá se kopat do meruny na stanici metra či v ordinaci lékaře. A servis bude sotva někdo trénovat v ložnici. Vlastně i trénink se odehrává ve vymezeném prostoru, přičemž všude jinde je třeba se chovat jinak.
Totéž platí i pro kapitalismus s tím, že nastolení i zase zrušení kapitalismu ve všech oblastech života jen sotva komukoliv přinese štěstí. Jsou přece vztahy vymykající se trhu. Dát vlastním dětem najíst jen tehdy, když si to zaslouží, představuje rodičovskou zrůdnost. Poskytování sexu v manželství coby odměny za služby či dokonce za peníze má prosté jméno: jde o prostituci. Privátní rozměr domova nelze postavit na prodávání a stojí výhradně na dávání toho, co je žádáno tím kterým členem. Při tom musí být rozdělování spravedlivé, vycházející v posledu z rovnosti všech členů.
Zde je třeba ptát se, zda takové soukromé ostrůvky jsou částí veřejné sféry či zda je naopak sféra veřejnosti ostrůvkem a částí či zvláštním případem toho, co jinak má všechny rysy soukromého přístupu. Připuštění podobnosti s hrou ukazuje spíš na druhou možnost. Vždyť kolik jen hodnot přináší příroda člověku darem bez jeho zásluh, zatímco tvrzení o tom, že všechny hodnoty pocházejí z lidské práce, byla hlavní komunistickou doktrínou zadřenou pod kůži nás všech. Bude asi trvat ještě dlouho, než se komunismu v srdcích zbavíme a připustíme to, že lidská práce spoustu hodnot přímo ničí.
Ale je ještě jeden základní rys každé hry a to je dodržování pravidel. Pravidla hry musí platit pro všechny stejně a obcházet je korupcí či dopingem znamená zbavit hru jejího kouzla. Taková hra již nebude pro nikoho zajímavá. Například vymínit si, že team můj bude mít dvanáct a soupeřův jen deset hráčů, je výsměchem. Uplatit sudího, aby moje míčky na lajnu pokládal za in a za aut zase ty soupeřovy, rozvrátí zápas.
Naprosto stejně je tomu i s kapitalismem v tom, že v něm musí platit zákony pro všechny stejně. Dohodnout si různé výhody například u státních zakázek vlastně již žádným kapitalismem není; pouze to jako kapitalismus vypadá. Potíž pak nastane tehdy, když mají spolu obchodovat dva, z nichž jen jeden je ochoten zákony dodržovat a ten druhý se snaží je obcházet. Obranou proti tomu je všechny transakce transparentně předkládat k posouzení všem. Každý podvod má totiž zálibu ve skrývání a zjevnost ho naopak ochromuje.
Uvedené předpoklady kapitalismu ovšem platí i pro mezinárodní obchod, přičemž státy kapitalistické a státy něco takového jen předstírající spolu žádné dohody uzavírat nemohou. Snaha dělat business s nedemokratickými státy bylo těžkým selháním států demokratických nejspíš jen a jen díky tomu, že i v těch demokratických se přece jen korupce zahnízdila. Zároveň je naprosto nutné požadovat od států popírajících základní lidská práva to, aby práva coby naprostý základ demokracie dodržovaly. Současné hrozby ze strany zemí jen s demokratickým nátěrem rázu Číny a Ruska jsou dokladem chybování v tomto směru v dřívější době. Nyní za to chybování platíme všichni.
Snažit se hrát fotbal či tenis s podvodníkem žádný smysl nemá a určitě dopadne špatně.
Máme tu nyní zpomalení hraničící se zástavou ekonomiky v řadě zemí a již před tím se odmítala globalizace výhodná pro nadnárodní korporace či banky coby pijavice tyjící z práce jiných. Avšak to zdaleka není počátek výhrad. Například monopolizace v Anglii vedla Marxe a Engelse k tomu, aby porodili komunismus; komunismus pak zavedl Lenin a Stalin coby léčbu ruské společnosti trpící na parazity rázu „líšnije ljudí“.
Stejným nutkáním si prošla i společnost naše, která zprvu komunismu naletěla a sežrala její návnady i s háčkem, ale následně zcela otočila a nadchla se pro konzervativní litertarianismus s tím, že trh by měl vyřešit všechno. Od rohu k rohu.
Co se s tím dá dělat? Má se kapitalismus nechat svému osudu napospas či naopak zrušit? Potíž tkví v tom, že o kapitalismu panují dost mlhavé představy. Dovoluji si nabídnout poměrně prosté pojetí vyhýbající se extrémům obojího ražení a k vyjádření této myšlenky bych si pomohl metaforou z oblasti sportu.
Kapitalismus je hra. Hra má některé charakteristické rysy a já bych z nich vpíchnul několik. Předně musí platit, že musí hráče bavit; když se budou všichni zajímat o něco jiného, pak ten který sport zanikne. Ostatně to se již stalo. Asi nyní není nikdo, kdo by ještě znal roque, lacrosse či přetahování lanem. A před sto roky se v tom soutěžilo na olympijských hrách.
Je to sice utopická představa, ovšem kdyby již nikdo nechtěl jít na trh se svou kůží, žádný trh by prostě nebyl.
Ale jsou zde i další vlastnosti hry a ty je nutné připomenout. Například platí, že hra se hraje v přesně vymezeném prostoru a nikde jinde. Míč či míček je buď na hrací ploše, anebo v autu s tím, že autováním se zápas přeruší; pokračuje se až po návratu všeho do předem přesně určených mezí. S tím žádný z hráčů potíže nemá. Hlavně ovšem každý hráč chápe, že nikde jinde se jeho hra hrát nedá. Nedá se kopat do meruny na stanici metra či v ordinaci lékaře. A servis bude sotva někdo trénovat v ložnici. Vlastně i trénink se odehrává ve vymezeném prostoru, přičemž všude jinde je třeba se chovat jinak.
Totéž platí i pro kapitalismus s tím, že nastolení i zase zrušení kapitalismu ve všech oblastech života jen sotva komukoliv přinese štěstí. Jsou přece vztahy vymykající se trhu. Dát vlastním dětem najíst jen tehdy, když si to zaslouží, představuje rodičovskou zrůdnost. Poskytování sexu v manželství coby odměny za služby či dokonce za peníze má prosté jméno: jde o prostituci. Privátní rozměr domova nelze postavit na prodávání a stojí výhradně na dávání toho, co je žádáno tím kterým členem. Při tom musí být rozdělování spravedlivé, vycházející v posledu z rovnosti všech členů.
Zde je třeba ptát se, zda takové soukromé ostrůvky jsou částí veřejné sféry či zda je naopak sféra veřejnosti ostrůvkem a částí či zvláštním případem toho, co jinak má všechny rysy soukromého přístupu. Připuštění podobnosti s hrou ukazuje spíš na druhou možnost. Vždyť kolik jen hodnot přináší příroda člověku darem bez jeho zásluh, zatímco tvrzení o tom, že všechny hodnoty pocházejí z lidské práce, byla hlavní komunistickou doktrínou zadřenou pod kůži nás všech. Bude asi trvat ještě dlouho, než se komunismu v srdcích zbavíme a připustíme to, že lidská práce spoustu hodnot přímo ničí.
Ale je ještě jeden základní rys každé hry a to je dodržování pravidel. Pravidla hry musí platit pro všechny stejně a obcházet je korupcí či dopingem znamená zbavit hru jejího kouzla. Taková hra již nebude pro nikoho zajímavá. Například vymínit si, že team můj bude mít dvanáct a soupeřův jen deset hráčů, je výsměchem. Uplatit sudího, aby moje míčky na lajnu pokládal za in a za aut zase ty soupeřovy, rozvrátí zápas.
Naprosto stejně je tomu i s kapitalismem v tom, že v něm musí platit zákony pro všechny stejně. Dohodnout si různé výhody například u státních zakázek vlastně již žádným kapitalismem není; pouze to jako kapitalismus vypadá. Potíž pak nastane tehdy, když mají spolu obchodovat dva, z nichž jen jeden je ochoten zákony dodržovat a ten druhý se snaží je obcházet. Obranou proti tomu je všechny transakce transparentně předkládat k posouzení všem. Každý podvod má totiž zálibu ve skrývání a zjevnost ho naopak ochromuje.
Uvedené předpoklady kapitalismu ovšem platí i pro mezinárodní obchod, přičemž státy kapitalistické a státy něco takového jen předstírající spolu žádné dohody uzavírat nemohou. Snaha dělat business s nedemokratickými státy bylo těžkým selháním států demokratických nejspíš jen a jen díky tomu, že i v těch demokratických se přece jen korupce zahnízdila. Zároveň je naprosto nutné požadovat od států popírajících základní lidská práva to, aby práva coby naprostý základ demokracie dodržovaly. Současné hrozby ze strany zemí jen s demokratickým nátěrem rázu Číny a Ruska jsou dokladem chybování v tomto směru v dřívější době. Nyní za to chybování platíme všichni.
Snažit se hrát fotbal či tenis s podvodníkem žádný smysl nemá a určitě dopadne špatně.