Oproti gnostikům tázajícím se kdysi „Odkud jsme přišli?“ a „Kam jdeme?“ se my musíme ptát „Kde to jsme?“ To ovšem vůbec nemá snadné řešení, totiž pokud zrovna nechceme používat sprostá slova. Oč jde?

Máme prezidenta libujícího si ve lži až tak, že mezi lží a pravdou u něj již žádný rozdíl není. Pro něj je každé vyjádření již jen wittgensteinovská jazyková hra bez zakotvení v pravdě; pravdu přece demonstrovat nelze a cokoliv se tudíž hodí. Již dříve nebylo snadné vést dělicí čáru mezi jeho rádoby bonmotem a sprostou urážkou někoho jiného. Po první volbě mu prokázal nejvyšší správní soud, že během kampaně lhal třikrát. Obecný úžas vzbudilo pak to, že tentýž lhář vyhrál volby i podruhé. Jak je to možné?

Máme premiéra s minulostí komunisty a intenzivního konfidenta StB překypujícího bohatstvím, které získal za velmi obskurních okolností (mimochodem tentýž prezident mu k němu náramně pomohl). Ostatně i on mlží lží a lhaní oním idiomatickým slovanským jazykem je jeho zálibou. Následně si pak tento rádoby politik přikrádá obrovské dotace díky svému konfliktu zájmů a u lisu ho drží dvě komunistické strany: strana s komunismem v názvu a strana se stranou komunistickou po 40 roků symbioticky srostlá. Navzdory tomu má preference asi třetiny voličů. Jak je to možné?

Problém vůbec není v těchto dvou jedincích. Takové osoby se totiž vyskytují a vyskytovat budou všude. Ale leckde nemají šanci vyhrát volby ani náhodou, zatímco u nás vládnou. Kde je chyba? Jak je možné, že všechny ty podvody a lži nikomu nevadí. Vždyť přece lež musí u normálních lidí rozbít důvěru na padrť a jen těžko se ze ztráty důvěry dokáže někdo postavit na nohy. Kolik jen obchodních partnerů se kvůli lži rozešlo a kolik jen manželství se na lži rozpadlo?

Řešení této hádanky je nasnadě. Základem je to, že voličům oněch dvou bizarních bytostí i jim podobných osob se honí hlavou: no a co? Vždyť i já jsem byl komunistou, estébákem či obojím. Možná ne až tolik, ale to je nakonec jedno. Vždyť i já jsem přikrádal a přikrádám dosud. Původně jsem úplatky vždycky dával a teď je již úspěšně beru. No a co? Že nám pořád ti „vůdcové“ lžou? Lžu přece i já stále a všem. Zde by se dala parafrázovat věta Dostojevského vystihující ruskou povahu: uznej, že já nejsem větší podvodník než ostatní, a já také uznám, že ty nejsi větší podvodník než ostatní. Tato karikatura zlatého pravidla je naše národní heslo a heslem druhým je: co je mi do pravdy, když ji nemám já?