Dohnal nás? Jde o vzkypění archetypální touhy u někoho a bázně u někoho jiného. Konečně Golem rabiho Löwa, Hoffmannova Olimpia, Frankenstein Marie Shelley či Čapkovi RUR? Stojíme tváří v tvář umělé lidské bytosti? Je to již člověk či ještě jen stroj?

Kdekdo si nyní testuje chatGPT a žasne nad tím, co moudrého z něj vypadne. Vypadá to tak, že by nám všem mohl ulehčit v tom, co bývá tak těžké a co leckoho přímo bolí. Bolí totiž myšlení a myšlení teď za nás převezme umělá inteligence. Fakticky dokáže napsat heslo do slovníku, krátkou esej a dokonce i diplomovou práci. Již dříve se ukázala možnost publikovat odborné články sestavené ze zcela náhodně vybraných vět a stačilo to i na to, aby byly citovány jinými. Dalo by se namítnout zde, že takové vědecké hoaxy projdou leda v predátorských časopisech. Ovšem tehdy byl zdrojem jen povýtce náhodný postup, zatímco nyní máme k dispozici umělou inteligenci a ta inteligentně sestaví text podobný textům psaným námi samými.

Co teď bude s námi? Hned se nabízí utopický obraz se sci-fi fabulí rozvíjející námět takových malých chatbotů chrlících odborné články a zaplňujících jimi i docela seriózní žurnály s tím, že strmé kariéry budované na tomto základě postupně zastíní poctivé badatele v jejich lopotném úsilí. Představit si lze až i budování výzkumných ústavů plných takových chatbotů pod taktovkou jednoho či několika dirigentů bez jediného experta na danou věc. Též univerzity se vydají touto cestou a budou se zveřejňovat ratingy srovnávající je mezi sebou. Jejich absolventy budou ovšem zase jen chatboty; chatbotismus se stane dominantní silou a akademici se pak budou v díky tomu získaném čase věnovat svým koníčkům, které s jejich profesí nemají již nic společného.

Toto nám hrozí? Nikoliv. Toto se již děje. Mnozí totiž skrývají ve svých hlavách chatbot místo mozku – mozek si předrátovali na takový chatbot a nechávají ho pracovat místo sebe. Sami se pod tlakem vzdělání i konkurence v zaměstnání vytratili a dělají prostě jen to, co SE dělá. Vlastně již živí nejsou; jsou jen mrtvé stroje. V běžné konverzaci po způsobu chatbotu jen opakují to, co někde zachytili a co jim uvízlo v paměti. Po odborné stránce pak chrlí publikace bez obsahu. Ostatně hodnoceni jsou podle toho. Jde přece o kvantitu; kvalita již dávno vyšla z módy a nahradily ji pindy pindoucí. Ty se dají měřit, kdežto váha myšlenek nikoliv. A cenné myšlenky nám tak zoufale chybí.

Hrajeme zvláštní společenskou hru, hru na poznání spočívající v tom, že se sousto přežvýká a vyplivne, přičemž vzápětí udělá někdo další s vyvrženým obsahem totéž. Vaříme zkrátka stále kafe z jednoho a téhož lógru.

Chatbot je tak jen zrcadlem nás samotných. Chytili jsme sami sebe do pasti. Byli jsme hrdí na své intelektuální výkony a ty se teď ukazují být namnoze k smíchu. Směšnost nás samých a naší agendy je lekcí pro nás. Je něco shnilého v naší kultuře a kulturu bude třeba dost radikálně změnit. Dojít musíme k tomu, že mnohé první bude poslední a poslední bude první.

Nemám zde prostor pouštět se do načrtávání všech detailů reformy a soustředím se jen na dva body, jeden objektivního a jeden subjektivního rázu. Nechme „software“ zatím stranou a všimněme si „hardwaru“ v jeho činnosti.

Jde o to, že ačkoliv se vyspělý stroj a mozek v některých svých výstupech podobají, jejich povaha se propastně liší. Vždycky se objevovala snaha najít analogie mezi obojím. Běžnou metaforu hodin z doby Descartovy a Leibnizovy vystřídal kompjútr a zdálo se, že kompjútr bude dokonalým modelem toho, co se v našem mozku děje. Ale mozek vůbec není postaven na onom rozporu „buď/anebo“ vyjádřeném v nulách a jedničkách, což je i základ veškeré logiky. Logickým strojem mozek zkrátka není a tyto funkce v něm vykonává jen jeho okrajová část. Těžištěm činnosti mozku je uvažování o prostředcích sloužících k dosažení cíle a hlavně pak výběr cíle samotného.

Klíčový rozdíl pak tkví v tom, že počítač má zadání v obecných termínech a operace provádí podle nich. Když se objeví výjimka čili něco, co řešení postrádá, počítač prostě zamrzne, zastaví se. U mozku je tomu přesně naopak: zatímco to, co probíhá podle obecných pravidel, ho uspává a nudí, rád to přenechá počítači a věnuje se něčemu jinému, každá výjimka ho probudí a přinutí ho začít myslet.

Myšlení je totiž hlavní schopností lidského mozku a žádný počítač ho nemůže nahradit. Ovšem je třeba se u myšlení ještě na chvíli zastavit. Obvyklé je ztotožnit myšlení s jeho opakem a tím je zapojení algoritmu rázu odvozování. Výstižně to vyjádřil F. X. Šalda: „šoupání nábytkem“. Ostatně počítač to umí daleko lépe. Leč počítač myslet není s to vůbec.

Zmínil jsem již výjimky a ty jsou naprosto stěžejní. Zabývat se zde povahou výjimky v hlubších souvislostech nelze, avšak jeden její rys je nasnadě: vylučuje totiž opakování (opakování by z ní již udělalo pravidlo) a je tudíž jedinečná. Jedinečnost objevil pro filosofii Aristotelés a hned ji postavil do jejího středu: první kategorií je podle něj ousia próté a veškeré naše obecné poznání se jen odvozuje z ní. Tím se velmi razantně postavil proti svému učiteli Platónovi a rozvrhl cestu, kterou jeho následovníci pohříchu opustili. Nastínil totiž povahu myšlení a na nás je, abychom se k myšlení vrátili. Vlastně je třeba naučit se napřed vůbec myslet a myslet pak i začít.