Terorismus, migrace, koronavirus... svět je plný fenoménů, které už ze své povahy neexistují jen v rovině fyzické, ale i v rovinách sociálních, které přímo souvisejí s tím, jak je vnímáme a jak na ně reagujeme. Třeba taková migrace není jen fyzický přesun osob z jednoho místa na druhé. Souvisí s řadou sociokulturních faktorů, především pak s konceptem „hranice“, protože ta je v první řadě sociokulturním konstruktem, v jehož důsledku vznikají hraniční přechody a v některých případech i zdi a ploty.

Obdobné je to v případě koronaviru. Podíváme-li se, jak se projevuje v lidské společnosti, můžeme říci, že existuje přinejmenším v sedmi více či méně provázaných rovinách, které jsou popsány níže. Netvrdím přitom, že můj výčet je úplný, ani že některé z nich jsou pouze „iluzorní“ – reálné jsou všechny. Jen jedna ze sedmi však souvisí s biologicko-fyzickými vlastnostmi viru, zatímco ty ostatní se týkají jeho sociokulturních rozměrů. Tento poměr vypovídá mnohé o povaze světa kolem nás.

A nyní již k jednotlivým rovinám:

1. Fyzický objekt. První rovinu můžeme označit slovy „biologicko-fyzická“. Koronavirus, původce infekční nemoci COVID–19, v ní existuje jako entita se specifickými vlastnostmi. V této rovině je koronavirus nejvíce autonomní – existuje a působí, ať už se k němu lidská společnost nějak vztahuje, či nikoli. Jeho vlastnosti jsou dané bez ohledu na to, zda vědci objevili jejich povahu (a s tím související možnosti vakcinace či léčby).

Koronavirus však není pouze „fyzický objekt“, je to také pojem, mentální obraz v našich hlavách, který budí určité představy, vyvolává jisté konotace, a především nás (a společenské instituce) nutí k určitému chování. Tento rozměr koronaviru má přitom celou řadu sociokulturních rovin, které jsou spolu různě provázané. Podívejme se na ty nejvýraznější:

2. Lékařský pojem. Jednou rovinou je koronavirus jako odborný pojem. Lékaři, hygienici a epidemiologové reagují nikoli na reálný objekt (s tím se řada z nich přímo nesetká), ale na pojem, který ho zastupuje. V případě těchto profesí má však zastupující pojem tu povahu, že zohledňuje většinu reálných vlastností objektu – z těch, které jsou v danou chvíli známy vědě. V dalších rovinách o takto přesné představě o objektu mluvit nelze – i proto jsou tito odborníci povoláni činit to, co činí, tj. provádět diagnózy, uvalovat karantény, doporučovat zavírání institucí atd.

3. Politické téma. Dalšími, kdo v souvislosti s koronavirem činí zásadní rozhodnutí, jsou politici. V jejich případě však koronavirus získává především symbolické rysy, protože činy, které v souvislosti s ním musejí (chtě nechtě) provádět, mají povahu symbolických gest: Například nařízení povinné karantény Čechům vracejícím se z Itálie je jednou z možností, jak předejít šíření viru – vláda, resp. krizový štáb tím ale zároveň dávají najevo, že jednají, že činí rozhodnutí, což může přispět k uklidnění veřejnosti či ke zvýšení popularity. Zmíněné pravidlo pak z rozhodnutí zodpovědných míst začalo platit od půlnoci, což je symbolické v tom smyslu, že lidé přijíždějící minutu před půlnocí jsou „v pořádku“, kdežto minutu po půlnoci již náhle ne. Nejzásadnější je ovšem vztah k médiím, který je již ze své povahy poněkud dvojsečný. Na jednu stranu lze zdařilá mediální vystoupení o zvládání hrozby proměnit v politické body, na stranu druhou politici musejí reagovat i na ty mediální otázky, k nimž by se raději v danou chvíli nevyjadřovali. Politici tak na jednu stranu média využívají, na stranu druhou jsou nevyhnutelně v jejich vleku.

4. Mediální téma. Ostatně, média je nutné považovat za samostatnou rovinu, na níž se spojuje hned několik faktorů. Jednak jsou to právě ona, kdo má zásadní vliv na informovanost lidí o celé záležitosti. Za druhé nejde jen o obsah, ale i o formu tohoto informování. Za třetí si je třeba uvědomit, že hlavním cílem komerčních médií je zisk (odvislý od čtenosti/poslechovosti/sledovanosti) a že o dostatečnou míru poslechovosti/sledovanosti nesporně usilují – byť z odlišných důvodů – i veřejnoprávní média. Teorie tzv. zpravodajských hodnot říká, že mezi faktory, které rozhodují o zajímavosti zprávy, patří negativita (hlavně na obecné úrovni rizik pro společnost či její části; např. Koronavirus děsí i sportovce. Fotbalistky jsou v karanténě, lyžaři přišli o závody či Černý scénář pro český turismus: koronavirus mu může vzít miliardy i pracovní místa), ale i pozitivita (nejčastěji v podobě „šťastných lidských příběhů“ nebo „veverek na vodních lyžích“; např. Kdo všechno hledá lék na koronavirus: Thajští doktoři hlásí, že vyléčili pacientku), dále zeměpisná blízkost ke čtenářům (koronavirus v Číně < koronavirus v Itálii < koronavirus v ČR) a také např. vztah k veřejně známým osobnostem (např. Zemanův poradce Nejedlý nerespektuje karanténu či Tom Hanks a jeho žena se nakazili koronavirem). Na případu koronaviru lze tyto faktory doložit doslova učebnicově.

Výše zmíněná kritéria mohou ovšem novináři uměle posilovat kladením dotazů na hypotetické scénáře, jež jsou výrazně dramatičtější než skutečnost, ale (zatím) nenastaly a třeba ani nastat nemohou (např. titulek Jen pár konzerv na hlavu. Pražské obchody by kvůli epidemii mohly omezit prodej jídla). Zde pak pochopitelně vyvstává otázka rozdílu mezi včasným informováním a pustým „plašením“. Zohledníme-li však faktory, jako jsou informační nasycenost, přesnost vyjádření či použité zdroje, je v řadě případů jasné, na kterou stranu se zpráva kloní.

S tendencí uměle nafukovat faktory ovlivňující přitažlivost zprávy se můžeme v různé míře setkat ve všech médiích, ta veřejnoprávní nevyjímaje – a naši představu o koronaviru utvářejí právě média. Lékaři, kteří se v nich vyjadřují, samozřejmě hovoří z jiné perspektivy (viz druhou rovinu), právě média nám však k jejich vyjádřením poskytují určitý interpretační rámec či klíč.

5. Hospodářský faktor. Koronavirus se promítá rovněž do vztahu lidí a institucí – škol, továren, divadel, leteckých společností, turistických kanceláří, kostelů aj. Instituce jsou tvořeny lidmi a jejich fungování závisí i na interakci s těmi, kdo nejsou přímo jejich členy (zaměstnanci, příslušníky...), ale spíše klienty. Sledovat u nich můžeme dva efekty: Prvním je vliv lidí na instituci. Když určitý mentální obraz změní chování lidí a přiměje je například rušit dovolené, má to v důsledku dopad i na instituce, v tomto případě cestovní kanceláře, kterým to přináší nemalé ztráty. Druhým typem je naopak působení instituce na lidi. Když instituce učiní rozhodnutí spojené s určitou mentální představou (v tomto případě s koronavirem), ovlivní to chování řady lidí, ať už členů instituce či jejích klientů. Například, když žáci nechodí do škol, jež musely zavřít, nebo když zaměstnanci ve zdravotnictví musejí pracovat v prodloužených směnách.

Důsledkem této roviny je celkový dopad koronaviru na průmysl, hospodářství, kulturu a vzdělání. Pochopitelně stále hovoříme o koronaviru jako o pojmu nabitém určitým významem (odvozeným od reálného viru a jeho rizik), což je jasně patrné na tom, že reálné hospodářské důsledky jsou nesrovnatelně vyšší než pouhé vypadnutí nakažených z pracovního procesu.

6. Téma pro WHO. Specifickou rovinu pak do celé situace vnáší Světová zdravotnická organizace (WHO), neboť se přinejmenším v jednu chvíli zdálo, že novináře nejvíce zajímá, zda a kdy WHO prohlásí koronavirus za pandemii, tj. rozsáhlou epidemii zasahující více kontinentů. WHO tak učinila teprve nedávno (11. března 2020) a její prohlášení je sice odrazem skutečné míry světového rozšíření koronaviru coby fyzického objektu, má však čistě symbolický význam. Tím, že situace byla nazvána „pandemií“, se fyzický stav koronaviru nijak nezměnil, a totéž platí pro jeho rozšíření. Co se naopak mírně změnilo, je celková představa toho, co si s pojmem „koronavirus“ spojujeme, a s tím související postoje a jednání.

7. Rovina pomáhajících. Poslední rovina vyplývá z toho, že koronavirus vytváří nejen postižené, ale i pomáhající osoby a instituce. Nakažený je nepochybně obětí, v ostatních případech to však tak jasné není, a především zařazení institucí či větších sociálních celků na tu či onu stranu může být otázkou volního rozhodnutí. Má stát ve chvíli, kdy v něm koronavirus není, posílat pomoc do již postižených zemí, nebo má počítat s tím, že na něj také dojde, a materiál si šetřit pro sebe? Na osobní úrovni jsou pak patrné projevy paniky u lidí, kteří oběťmi nejsou, ale připravují se na krizové scénáře, například skupováním nesmyslných zásob toaletního papíru. Protipólem těchto „pseudo-obětí“ pak jsou „pseudo-pomáhající“, to jest ti, kteří se pomoc snaží využít ke zlepšení svého mediálního obrazu, tedy zejména různí politici či celebrity.

Přestože šíření koronaviru probíhá na fyzické rovině, význam, který mu přikládáme, se plně vytváří teprve na rovinách sociálních. Tyto roviny však obvykle neoddělujeme a vnímáme je dohromady jako jeden celek. Vliv sociálních úrovní na představu o dané věci je v tomto smyslu ohromný, přesto je nutné zdůraznit, že jde o vliv společnosti, nikoli o volní rozhodnutí jedince. Interpretace pojmu závisí na různých sociokulturních faktorech – pohlaví, rase, kultuře, národní příslušnosti, státu, v němž žijeme, sociální třídě, víře či ideologii atd. –, a změnit způsob vnímání určitého pojmu beze změny těchto faktorů většinou nelze. V tomto smyslu můžeme říci, že to, jak vnímáme fenomény, jako jsou koronavirus, terorismus, migrace apod., je přímým odrazem toho, jací jsme.