Poprvé jsem se s tím fenoménem setkal na podzim. V září jsem si totiž dovolil napsat o tom, že lidé vždy umírali na chřipku (dokonce během epidemií často po tisících) a nikdo to v takovémto šíleném rozsahu neřešil. A hned byl oheň na střeše – to si přeci nemůžu dovolit napsat, protože nejsem „odborník“.
O tom, jak funguje dehonestace doslova v reálném čase.
Člověk je zvláštní tvor – čím banálnější rozhodnutí v životě dělá, tím více času mu věnuje.
Vím to, donedávna jsem sám takový byl.
Nestačím se divit, kolik mých přátel - mladých lidí má potřebu ukázat na sociálních sítích své rameno s náplastí.
Nikdy jsem nechápal, jak lidé dopustili, aby se dostal k moci Hitler, nebo u nás ve '48 komunisti a lidé se nechali dobrovolně připravit o svobodu.
Člověk se nestačí divit, jakých odpovědí se mu dostane, když se prostě jen zeptá...