Už dlouho jsem chtěl sem na blog napsat něco pozitivního. Pořád jsem přemýšlel, co by to mělo být. Čekal jsem, co dobrého, mimo svou rodinu zažiju, nebo byť i jen uvidím. Řekl jsem si, že se už nebudu špinit žádnými texty o Zemanech, Babiších, nebo komunistech - ta špína a hnus na člověku jen ulpívá.

Včera jsem seděl před supermarketem. Čekal jsem, až mé dceři skončí hodina klavíru, abych nakoupil a pak ji zase vyzvedl. Chvilka klidu v jindy uspěchaném čase. Seděl jsem a pozoroval lidi.
Zaujala mě holka-žena v batikované sukni, která šla bosa. Po špinavém sídlišti - od podhledu zvláštní víla z lesa. Zamířila přímo ke mě.
“Dobrý den, můžu vám dát tisícovku?” vytáhla z tašky bankovku.
Sundal jsem si sluneční brýle a podíval se jí pořádně do očí.
“Nebojte, není falešná…”
Ty oči byly klidné - nic zvláštního jsem v nich neviděl. Žádnou hru, ani faleš podomních obchodníků.
Stále jsem čekal, kdy bude věta pokračovat “...tak tuhle a ještě tři další si můžete vydělat, když…” - napadlo mě během vteřiny vše s čím jsem se setkal - od falešných žebravých mnichů nabízejících štěstí, přes potulné kazatele, pyramidové hry…
“Ne, vážně si jí vezměte, uděláte mi tím radost.”
Znovu jsem se na ní podíval “To si budete muset sednout a říct mi za to svůj příběh,”
A ona si sedla a povídali jsme si - jak dělá terapie, podniká, pomáhá lidem a sobě. Má se dobře, má rodinu a chce to poslat dál. Prý s tím rozdáváním začíná a já byl první. Vyprávěj jsme jí na oplátku i o sobě. Dva malé lidské osudy, které se na moment propletly.

Bylo to hezké, zvláštní a vlastně úplně přirozené. Klidné zastavení dvou lidí, kteří si jen tak povídají. Nic nečekají, neznají se. To co běžně dělali naši předci a my zapomněli. Konstelace, že já měl náhodou čas, seděl tam a ona chuť něco takového udělat.
Nemusela to být tisícovka, mohla to být jediná koruna. Nebo jen obrázek. Pro mě to byl symbol, že se dá stále něco dělat pro druhé. Jen tak.
Přitom ona určitě nebyla bohatý člověk - řekl bych, že jsme na tom finančně podobně. Tisícovka nejsou peníze, které by rozhodovaly o naší existenci, ale stejně tak se neprobouzíme, a každý den se na našem účtě objeví bez práce statisíce.
Napadlo mě, jaká je škoda, že lidí, kterým se na účtech takové peníze běžně objevují se tak nechovají - jak málo je mecenášů a jak hodně se dá udělat i s jedinou tisícovkou.

Peníze jsem si nakonec vzal, ale dal jsem si podmínku, že je pošlu dál. Musím jen vymyslet, jak s nimi naložím. Komu by mohly pomoct, nebo jen udělat radost.
Moc díky. Ne za tisícovku - těch člověk uvidí za život tisíce - anonymní papírky, kvůli kterým se lidé vraždí, ale za krásný zážitek. Za něco, co zahřálo u srdce a co člověk do smrti nezapomene a asi už nezažije. A že i malé gesto dokáže měnit svět.