Nikdy se nemůžeme posunout dál, pokud se nevyrovnáme s vlastní minulostí


Pravidelným návštěvníkem komunistických oslav 1. máje je každoročně bývalý generální tajemník Milouš Jakeš, který se směje od ucha k uchu. Syn estébáckého bachaře Grebeníčka, který jako vyšetřovatel brutálně mučil vězně, seděl dlouhá léta ve svobodném parlamentu a vedl novodobou KSČM. Komunistická mlátička sedí v parlamentu dnes a poučuje lidi o morálce. A všemu velí námi zvolený estébácký agent a prezident, který agentovi k jeho bohatství pomohl, když mu za své vlády v roce 1999 "prodal" za pouhých 2,5 milionů korun podíl ve firmě Agrofert v hodnotě 365 milionů, kterou agent později ovládl celou...

A lidé stále mlčí.
Co mi vadí ještě víc, že mlčí i ohromná spousta osobností, kteří mají dnes vliv, ale jsou asi spokojení a nechtějí přijít o část své divácké masy, tak jsou raději zticha a nevyjadřují se. Postují na internet neutrální selfíčka, i když mohou pozitivně ovlivnit statisíce.

“Přemýšlím, že jsem nikdy nechápal, jak bylo možné, že lidé mlčeli, když se dral k moci Hitler a pak u nás Gottwald.
Jak mlčeli, když přijely v osmašedesátém tanky, a pak jim to vydrželo ještě dalších dvacet let.
A dnes, když opět mlčí, tomu už bohužel rozumím a je mi do breku z toho, že se nikdy nepoučí.
A mlčet, znamená podílet se.”

Hrůzy kriminálů 50. let jsou pro mé vrstevníky a dnešní generaci už vzdálené tak, jako utrpení války, ale zločiny, které se odehrávaly v 70. - 80. letech jsou ještě stále čerstvé a bohužel nepotrestané. To jsou léta mého dětství a pro spoustu lidí "normální" normalizace. Doba veselých komedií a pohádek jako Tři oříšky pro Popelku, Marečku podejte mi pero, nebo S tebou mě baví svět. Doba písní Karla Gotta, Michala Davida a skupiny Olympic.

Loni jsem se do té doby ponořil a napsal knihu Lustr pro papeže - příběh na motivy skutečných událostí o době normalizačních utajených lágrů. O bezmoci a zoufalství, které ale zůstalo často mistrně skryto a dodnes se o něm neví.

Obávaný lágr Minkovice byl srovnán se zemí hned v únoru 1990 a všechny důkazy zmizely - zůstala pouze bolest, mrtví a nepotrestaní. Bachaři a velitelé těch kriminálů dnes chodí mezi námi a dokonce dostávají odškodné za “nespravedlivé” stíhání. Sklářskou firmu Preciosa, kde museli v nelidských podmínkách pracovat a umírat vězni, její bývalý ředitel po revoluci zprivatizoval a nyní je jedním ze sta nejbohatších Čechů. V roce 2015 dostal od Miloše Zemana vysoké státní vyznamenání - medaili Za zásluhy o stát...

To vše mě štve a naplňuje beznadějí v jaké zemi jsem se ocitl - stále myslím na slova písně Karla Kryla z roku 1969 - Veličenstvo kat, která je zase tak aktuální - vrah o morálce káže...

Je to stejné, jako by po válce nikdo neodsoudil nacistické zločince a nezakázal NSDAP a oni se za třicet let pomalu zase dostávali k moci a tvářili se, že se zase tak moc nestalo. Ne, je to jinak! Tvářit se, že se tak moc nestalo je totiž alespoň částečné přiznání viny - komunisté a estébáci se totiž pomalu snaží pomocí fakenews a dezinformací měnit fakta a historii tak, že to co provedli se nikdy neodehrálo. Těsně po revoluci by si to nedovolili, chytře se stáhli, ale dnes začínají hrdě vystrkovat hlavy. Stačí si poslechnout některé komunistické projevy o Miladě Horákové, ruské okupaci v 68, nebo Janu Palachovi. A pokud ovládnou média, tak se jim pravdu podaří pokroutit zcela.

Nikdo nikdy neodsoudil, ani nepojmenoval ty tisíce zločinů a to podle mě vytvořilo základ toho smradlavého bahna, ve kterém se teď plácáme.
Už se nedivím, že žijeme v době tak velkého morálního úpadku, když se lež stala naprostou běžkou součástí komunikace a morálka, pravda a láska je sprostá "pravdoláskařská" nadávka.

Totalita totiž nikdy nepřichází naráz - šroub je potřeba postupně utahovat a žábu pomalu zlehka vařit, aby si toho nevšimla.

V letech 1948–1989 bylo v Československu z politických důvodů odsouzeno nejméně 205 486 nevinných lidí.
V komunistických pracovních lágrech jich minimálně 4 495 zemřelo a dalších 248 bylo popraveno.

Ani jediný z tisíců bývalých komunistických dozorců a velitelů nebyl nikdy odsouzen.
Někteří dozorci, kteří týrali vězně, dokonce za „nespravedlivé“ stíhání vysoudili statisícové odškodné.

Vkládám naději do nové generace, která by mohla konečně nezatíženě pojmenovat a odsoudit svinstva, která se tu děla a dějí a znovu se odrazit ode dna toho morálního bahna, kam se bohužel boříme stále hlouběji.

Snad za dalších třicet let, bude důvod k pořádným oslavám...

Lustr pro papeže - Skutečný příběh z pekla normalizačních lágrů


Edit - Samozřejmě, že je co slavit. Nechci, aby to vyznělo, že ne. Máme svobodu! Zatím... ;-(