Poslední rok jsem pro své děti psal každý večer nějakou šílenou pohádku. Teď, v rámci domácí izolace jsem si říkal, že by bylo prima jich pár vydat na internet.
Požádal jsem naší Zuzanku, které je deset let a ráda kreslí a maluje, jestli by se nezhostila ilustrací, a tak vykopáváme první pohádku z "kovidové" série. Snad se vám bude líbit a třeba vás v téhle době i rozesměje.

Byla jednou jedna holčička a ta se jmenovala Zuzanka. Bydlela v malém domečku s tatínkem, maminkou a menším bráchou Jiříčkem. Každé ráno rodiče vstávali do práce a maminka vodila Zuzanku do školy a malého Jiříčka do školky. Odpoledne se pak prvňačka Zuzanka vracela hrdě sama a brávala Jiříčka s sebou domů, kde si pak spolu celé odpoledne hráli na školu a čekali, až se rodiče vrátí.
Maminka dávala každé ráno dětem velké svačiny, ale Zuzanka měla přesto pořád hlad. Ze všeho nejvíc se celý den těšila na to, až přijde maminka z práce a uvaří večeři.
Mami, mami, co bude k večeří! Volala Zuzanka pokaždé, když v zámku zarachotil maminčin klíč.
Nech mě vydechnout, smávala se maminka a odháněla Zuzanku, která urputně útočila na všechny tašky s nákupem.
Jednou odpoledne, když Zuzanka zase nenašla nic v lednici a ve spíži prolezla všechny máminy tajné schovky, začala usilovně přemýšlet, co by si jen dala. Neměla hlad, prostě ji jen honila mlsná. Zuzanka si s ní často a ráda hrávala na honěnou, ale nikdy moc dlouho nevydržela a mlsná ji nakonec vždycky chytila. A to byl pak problém.
Zuzanka si kroutila konce sukýnky, žužlala tričko, ale nic nepomáhalo. Mlsná byla ten den obzvlášť rafinovaná a zalézala ji do všech koutů žaludku a lochtala ji i za ušima. Zuzanka to už tedy nevydržela a udloubla si kousek Jiříčka - jen malý ždibeček, aby to rodiče nepoznali. Jiříček sice chvilku řval jako protržený, ale Zuzanka mu půjčila blemtavou plastelínu, která ve tmě svítí a byl pokoj.
Večer Zuzanka u večeře trnula, jestli si někdo něčeho nevšimne, ale tatínek vyprávěl, co bylo v práci, a maminka se věnovala vaření.
Druhý den po škole půjčila Zuzanka bráchovi modelínu a když se nedíval, tak si z něho zase uždíbla, ale tentokrát už pořádný kousek.
Večer tatínek spráskl ruce - maminko, co to vaříš za večeře, vždyť jedno dítě nám roste jako z vody, ale to druhé se snad vypařuje. A raději zavřel okno, aby zabránil dalšímu vypařování.
Jiříček už otevíral pusu, aby něco řekl, ale Zuzanka ho kopla pod stolem a udělala na něho strašlivácký obličej. A tak raději mlčel.
Další den už se Zuzanka nemohla dočkat, až bude doma ze školy. Měla radost, že jí to prošlo a jak se říká - s jídlem roste chuť. Jakmile přišla domů, sotva otevřela dveře, hodila tašku do kouta a ještě u botníku se vrhla hladově na bráchu. Ten nestačil ani pípnout a než se nadál, byl celý v Zuzančině břiše. Na zemi zůstaly ležet jen Jiříčkovi tkaničky od bot.
Zuzanka chtěla vstát a jít do svého pokojíku, ale nešlo to. Měla tak nafouknuté břicho, že se nemohla ani pohnout. A ještě ke všemu se tam brácha strašně vrtěl. Ještě párkrát zkusila vstát, ale pak raději zůstala sedět opřená o botník a začala pofňukávat. Přeci jen si vzala větší sousto, než zvládla.



Když přišla odpoledne maminka z práce, bylo jí divné, že Zuzanka nekřičí co bude k večeři a neběží k ní. A pak ji uviděla. Zuzanka seděla pod botníkem s nafouknutým břichem a jen koulela očima.
Co se stalo?! Volala starostlivě maminka a kde je Jiříček?
Já ho snědla - omylem. Špitla Zuzanka, ale věděla, že bude zle.
Já ti dám omylem! Co jste zase dělali za blbosti! Spráskla maminka ruce a začala být trochu hysterická. Vzala telefon a vytočila tatínkovo číslo.
Tak si představ tatínku, co ta naše holka udělala. Nevíš? Snědla Jiříčka. No jasně že celého - zůstaly jen tkaničky od bot. Dobře, tak přijď co nejdřív domů. Položila telefon a zlostně se na Zuzanku podívala.
Jiříčku! Zaklepal táta na Zuzančino břicho, když dorazil domů. Jsi tam?
Nech toho huhňání Jiříčku, není ti rozumět, řekla mamina přísně.
Cože? Že se ti tam líbí a nechce se ti ven? Ztrácel už i tatínek hlavu.
Nic nepomohly výhrůžky, ani prosby po dobrém s čokoládou - Jiříčkovi se s břicha prostě nechtělo. Bylo tam teplo a vůbec nikdo ho neuždiboval.
Co budeme dělat? Takhle do školy ani jeden nemůže, drbal se tatínek na bradě.
To je z těch blbostí, co spolu děláte, začínala maminka obracet svůj hněv proti tatínkovi.
Neboj maminko, zavolám na středisko - třeba tam s tím mají nějaké zkušenosti.
Netrvalo dlouho a u domečku zastavila sanitka a z ní vystoupil pan doktor. Tak kdopak nám tu marodí - vstoupil rozhodně do chodby.
Ale tady naše Zuzanka snědla bratra a tomu se teď nechce ven - podíval se tatínek zoufale na pana doktora.
No to je pěkné - to už je dneska třetí případ, tatínku - podíval se pan doktor po rodičích. Nevím, kde na to ty děti chodí. A vzal si placaté dřívko a podíval se Zuzance do krku.
Já si myslím pane doktore, že to mají z toho internetu - tam jsou všelijaké blbosti a děti to pak podle toho opakují.
No to by mohla být pravda, maminko, zamyslel se pan doktor. Tak co s tebou marode, prý se ti nechce ven - zavolal pan doktor Zuzance do krku.
Podívej, já bych musel buď tuhle Zuzance rozříznout břicho a nebo jí dát projímadlo a to by se ti nelíbilo už vůbec. Každopádně budeš muset ven - takhle by to nešlo a Zuzanka určitě slíbí, že už tě nebude nikdy uždibovat, nemám pravdu? Zuzanka jen rychle zakývala hlavou, jako že to se má samo sebou.
A tak Jiříček nakonec vylezl a pan doktor mohl odjet za dalšími pacienty. Zuzanka se od té doby začala k Jiříčkovi chovat jako starší rozumná ségra, byla zodpovědná a nikdy už ho neuždíbla ani kousíček.
A plyne z toho jediné. Pro rodiče, aby nenechávali prázdné lednice a pro děti, aby nikdy nejedli sourozence. A když už si nemůžou pomoct, tak ať po nich aspoň schovají tkaničky.