Skoro každý den teď vozím Viktora do Kněževse či zpátky. Viktor u nás zedničí. Cestou máme akorát půlhodinku na to, abychom probírali závažná životní témata.

Viktor pracoval i přes Velikonoce; jenom v neděli ráno si zajel do Berouna do kostela, aby si nechal od popa požehnat pokrmy. Udělal to podle jejich tradic: chleba, klobásky, vajíčka a láhev s kořalkou. Ptal se v kostele, jestli v košíku smí tu kořalku nechat, a řekli mu že jo, ale ať ji schová pod chleba a pod klobásky, aby nebudila pohoršení. "To je stejné jako u nás doma; popovi je to jedno, ale ženské rády buzerují, že kořalka tam nepatří."
Tenhle obyčej prý u nich doma dodržují VŠICHNI. Ovšem jeho Žitomir není pro Ukrajinu tak úplně typický, protože tam žije hodně Poláků. Výrazně religiózní oblasti jsou prý Zakarpatí a Halič; to proto, že komunizmus tam byl nastolen o třicet let později než jinde. - Stejně je div, že se tam nějaké náboženské cítění přes léta povinného ateismu uchovalo, myslím si..

Onehdy Viktor vložil do řeči slova údivu: ježkovy oči! Ptám se ho, jestli tohle úsloví existuje i v ruštině nebo v ukrajinštině. Prý ne. - Zajímavé, co všechno si člověk dokáže z cizího jazyka převzít, hned.
Zajímá mě, jak by se to řeklo ukrajinsky: ježekovy óči, prý. To mě trochu zklamalo.
A jak rusky? Viktor, po chvilce váhání: Glazá ježovyje. Tak jako jsou „rukavicy ježovyje“, což je metafora pro drsné zacházení: rukavice s bodlinami.
To už zní líp, ale stejně nejsem úplně spokojen. „Rukavice s bodlinami? Tak to my bychom řekli ježčí, ale spíš asi ježkové. Rozhodně ne ježkovy.“ Viktor na mě začínal hledět s údivem, plně připraven dát mi zapravdu hned jak to bude možné.
„Ještě by taky mohly být ježaté anebo rozježené, ale to je něco jiného. To je jako když se někdo naježí.“
„Třeba jako ježek když se naježí?“
„Tak nějak, jenomže zrovna ježek, ten je naježený furt. Takže se vlastně ani nemůže naježit.“
„A to ještě máte ježibabu.“ doplňuje Viktor.
„Takže ježčí, ježkovy, ježkové, ježaté, naježené, rozježené, a ježibaba,“ dělám Viktorovi rekapitulaci.
„Ježkovy oči!" podivil se Viktor. "Není on ten ježek dokonce vaše národní zvíře?“

Stavili jsme se spolu v obchodě a on tam nakoupil čokoládové zajíčky; držel jich v rukou tolik, že mu málem padali.
„Jé, velikonoční zajíčci, krásní!“ povídám. „Byli už se slevou?“
„Byli. A já mám aspoň co přivézt domů. Velikonoce už nestihnu, ale my teď budeme mít Dušičky. Tak přijedu aspoň na Dušičky a přivezu zajíčky.“
Došli jme k autu a já marně hledám klíče. Což o to, pod bundou jsem je nahmatal, ale nemůžu přijít na to, která kapsa k nim vede.
"To jsem z toho jelen," povzdechnul jsem si.
"Jelen? Velikonoční jelen? Máte na mysli velikonočního jelena?" ptá se Viktor.
Jo, tak nějak. To jsem z toho tedy velikonoční jelen.