„Zvyšme OSVČ odvody, aby se nechali zaměstnat, a hned bude pracovních sil dost,“ řekl minulý týden Milan Štěch a řadu lidí tím zvedl ze židle. Štěch zasekl sekeru do tématu, které je jednou z ožehavých otázek naší hospodářské, pracovní a daňové politiky. Učinil tak ovšem způsobem, který prozrazuje velmi povrchní myšlení; ještě víc nevole vzbudil otřesnými formulacemi, když mluvil o lidech, kteří nejsou „z národohospodářského hlediska dobře využití“.



Jistěže není vyloučeno, že poměr zátěží, spočívajících v dani a odvodech sociálního a zdravotního pojištění, mezi OSVČ a lidmi v pracovním poměru by si zasloužil změny. Podmínky daní a odvodů pro „osoby samostatně výdělečně činné“ (tedy OSVČ) byly nastaveny na počátku devadesátých let a tehdy měly motivovat lidi k tomu, aby se pokusili stát na vlastních nohou; aby se obnovil podnikatelsko-živnostenský stav, který byl v předchozích desetiletích vyhuben. Vůle podpořit tento směr, to byl tehdy celospolečenský konsensus. Ten už dnes asi neplatí, dneska panuje trend drobné podnikatele spíš omezit.

Na začátku cesty k tak vážné změně by ale měla stát analýza, o kterou se, pokud vím, ještě nikdo ani nepokusil. Zatím jsme jenom u konstatování, které je asi natolik podložené, jako když se řekne zřejmá pravda typu „Pražákům, těm je hej!“ - Rád bych se někde dočetl, jak to s OSVČ opravdu je: tedy kolik lidí, v jakých oborech a jakým způsobem vydělává, jaké je jejich vzdělání a stáří a sociální postavení, jak mocné peněžní toky se k jednotlivým skupinám vážou.

A taky by bylo třeba třeba správně odhadnout chování lidí, zmapovat jejich reakce na změny podmínek. Kdybychom toto všecko znali, šlo by optimální poměr mezi odvody OSVČ a zaměstnanců určit exaktně: na to přece postupy jsou.

Jenže pro každou optimalizaci je třeba stanovit „kriteriální funkci“, tedy definovat cíle, kterých má být dosaženo, a jak se jejich dosažení bude hodnotit. I bez hlubokého zkoumání lze ukázat na tři možné cíle:

maximální výnos na straně daní a odvodů;
co největší stimulaci tvůrčí invence a pracovní iniciativy a různorodost v hledání nových cest;
maximální spokojenost lidí se svým životem a s uplatněním, které nacházejí.

Asi nejde dosáhnout zisku na jednom z cílů, aniž by došlo ke ztrátám na jiné straně. Má pan Štěch jasno, které hledisko má být preferováno a jakou cenu za ústupky v těch ostatních je ještě schůdné zaplatit?

Touto řečnickou otázkou by se dalo skončit; prozatím. Jako vklad do zvažování, co získáme a co můžeme ztratit, když současný stav změníme, doplňuji ještě o pár aspektů, které při uvažování o možných změnách nelze pominout.

Pracovněprávní a mzdové předpisy jsou u nás tak složité, že menší podnikatel, který má dost zakázek a s jehož pomocí by se mohli uživit i další lidé, se jen stěží odhodlá k tomu, aby někoho zaměstnal v regulérním pracovním poměru. Ta složitost a poměrně velká ochrana, které naše zákony zaměstnancům dávají, je z hlediska tvorby nových pracovních míst kontraproduktivní. „Švarcsystém“, tedy zaměstnávání pracovníků se statutem OSVČ, je pro řadu malých firem jediným východiskem, aby se mohly rozvíjet a nemusely odmítat zakázky.

Díky statutu OSVČ a tím spojeným menším odvodům mohou ze skromných příjmů vyžít spousty lidí, pro které by se v rozpočtu firem nebo institucí jinak peníze nenašly. Je trapným zjednodušením myslet si, že tudíž nedělají „pořádnou práci“, a taky by bylo nepatřičné hned říct, že zaměstnavatel na nich šetří a namastí si kapsu.

Málokdo z laiků například ví, jak je pro firmy obtížné regulérně zaměstnávat pracovníka, který si na živobytí vydělává několika menšími úvazky, a jaká úskalí z toho vyplývají. A je takových případů hodně: například uklízečka či zdravotní sestra u lékaře, který ordinuje jen některé dny v týdnu.

A pak je tu spoustu pracovníků v oborech, kde velké peníze nejsou a hned tak nebudou: například lidé pracující v oblasti kultury, která jako celek hospodaří se směšně malými objemy peněz. Kolik lidí by bez možnosti pracovat jako OSVČ o svou práci přišlo, a kolik firem by bez těchto pracovníků nemohlo fungovat? Že by bylo lepší ty firmy zavřít (nakladatelství, časopisy, kluby…) a lidi dostat do továren, aby dělali konečně něco pořádného?

Člověka nad tím napadne, že vlastně existují „plnohodnotná“ pracovní místa, na něž se uzavírá regulérní pracovní smlouva, a pak jsou pracovní místa, kde lidé pracují zcela mimo režim podléhající zákoníku práce. Má cenu snažit se je vymýtit? Asi jsou potřeba, když tomu tak je.

Kolik lidí z řad OSVČ by řeklo, že na dotyčné podmínky přistupují dobrovolně, a kolik lidí by dalo přednost regulérnímu pracovnímu poměru? A kolik z těch míst by za podmínky regulérního pracovního poměru vůbec nebylo? Zkoušel to někdy někdo spočítat? A o jaké objemy peněz touto cestou stát přichází? Myslím, že v režimu pseudozaměstnání formou OSVČ si ještě nikdo žádné velké peníze nenahrabal, takže o co asi stát může přicházet... Anebo nahrabal? Snažil se to někdy někdo spočítat?

Jedním z argumentů proti statutu OSVČ je, že tito lidé málo do systému odvádějí, a podle toho budou nízké i jejich důchody. Skutečnost je ovšem taková, že kdyby si člověk střádal peníze ušetřené dík menším odvodům a vhodně je investoval, tak ve stáří by tím získal podstatně větší výhodu. Problém je spíš v tom, že jen málokdo to tak skutečně udělá.

Pro úplnost je třeba zmínit se o tom, že švarcsystém se zneužívá i k tomu, že i velké firmy a hlavně zprostředkující agentury odrbávají lidi, kteří se na trhu práce ocitli v nevýhodném postavení. Kéž by měli všichni možnost svobodné volby a dovedli tak i jednat! Ale to žádné zvýšení odvodů nevyřeší.

Další spornou vlastností švarcsystému je, že OSVČ si při výpočtu daní a odvodů snižuje příjem o „paušální náklady“ (ty se definují jako jistý podíl z příjmů), i když ve skutečnosti žádné náklady nemá, protože vše potřebné k práci jí dá zaměstnavatel. Oproti tomu skutečný živnostník se tím dostává do nevýhody: ten si musí všechny náklady platit sám, a zdaní se mu všechny peníze, které mu po vynaložení nákladů zůstaly.

Pochybuju ovšem, že právě zájmy těchto živnostníků měl pan Štěch na mysli. Je namístě podotknout, že velikost „paušálů“ se v poslední době postupně snižuje, a tím se fakticky odvody ze strany OSVČ zvyšují.

Příběh nemá pointu. A ještě dlouho ji nejspíš mít nebude. Protože poté, co pan Štěch do tématu hrábl tímto způsobem, se hodně dlouho nikdo neodváží se k věci vrátit. A asi to tak bude lépe.

(psáno pro Deník Referendum)