Na schůzi věřitelů jsem jel smířen s tím, že z našich peněz už neuvidíme ani korunu. Tu cestu jsem podstoupil jen ze smyslu pro pořádek, nic víc.


Sešlo se nás tam nejméně sto. Věřitelé, jejichž pohledávky obnášely desítky nebo stovky miliónů, měli tmavé obleky a kravaty. My, co přicházíme o menší částky, třeba jenom o pár miliónů, jsme přišli ve svetru. Měřeno touto optikou mohl jsem přijít klidně i bos, jako mám ve zvyku, kdyby bylo léto. Z toho vidíte, že jsem tam vlastně patřil mezi ty šťastnější.

Zvolil jsem si místo v první řadě: to proto, kdybych pocítil nutkání odejít, a šel jsem si k prezenci pro ceduli s identifikačním číslem. Čísla byla od jedné asi do 260, ale polovina cedulí u prezence zbyla: věřitelé nepřišli. Zdvižením cedulí jsme pak hlasovali. Soudkyně měla ke každému číslu zaregistrováno, o jak velkou pohledávku se jedná. Výše pohledávky pak určovala váhu, jakou hlas daného účastníka měl. Hle, jak spravedlivé! Takže dvojice chlapíků za mnou hlasovala číslem, jehož váha, jak jsem se později dozvěděl, obnášela šest set miliónů. Můj hlas oproti tomu jejich byl chabý, velmi chabý, a tak jsem se většinou zdržoval hlasování, abych hlasování zbytečně nezdržoval.

Jak zvláštní lidé byli kolem mě! Jako by postavy z justičního a bankovního světa měly v zásadě dvojí vzezření: jedni mají masité zátylky, pod nimiž lze tušit silnou vůli a řadu dalších pozoruhodných vlastností; vizáž těch druhých naplňuje běžnou představu o židovském archetypu. Mezi těmi druhými bych se asi cítil líp.

Nejobsáhlejší částí jednání bylo čtení všech pohledávek, které dlužník popřel: četlo se číslo a jméno věřitele, číslo pohledávky, částka, o kterou se jedná, a věta konstatující, že pohledávka byla popřena. Předsedající soudkyně měla před sebou počítač, a tak jsem z ní nad monitorem viděl jen čelo a černé vlasy. Podle hlasu byla dost mladá, energická, ale ne přehnaně; několikrát jsem pomyslel, jestli by mi byla sympatická, kdyby se nad okraj monitoru vynořily i oči. Takto jsem měl jenom možnost obdivovat její trpělivost a výdrž během toho sedmihodinového jednání.

Sledoval jsem z okna, jak se z raní mlhy přes Špilberk prodírá slunce. Dvakrát se soudkyně musela odmlčet, protože přes nádvoří soudního dvora plechově hrčel nějaký vozík. Podle dozvuku se dalo odhadnout, za jak dlouho vozík dospěje k protější stěně a lomoz skončí. Asi po hodině někdo navrhnul, že povinná formule, kterou soudkyně uzavírala každou popřenou pohledávku, by se mohla přečíst na začátku, a pak už jen předčítat seznam položek. Nikdo nebyl proti, a tak bylo racionalizační opatření přijato. Moje číslo bylo 214 a z našich čtyř pohledávek byly dvě popřeny a dvě uznány. Tím se váha mého hlasu ještě o něco ztenčila. Nechalo mě to klidným; klidní totiž zůstávali i všichni ostatní. Tady nikdo prohry nebere osobně.

Ve druhém patře soudního dvora se otevřelo okno a čísi ruka z něj vylila šálek kávy.

Než bude seznam dočten, využiju chvíle a vysvětlím, o co v insolvenčním řízení jde. Když je na někoho vyhlášeno insolvenční řízení, tak se přihlásí věřitelé, kterým upadající subjekt něco dluží. Součástí řízení je, že se rozhodne, které pohledávky jsou oprávněné a které ne. Věřitelé se na soudu sejdou, svorně ustaví věřitelský výbor a ten pak spolu se konkurzním správcem dohlíží na to, aby se zbývající majetek dlužníka mezi věřitele spravedlivě rozdělil. O zbývající část pohledávek věřitelé definitivně přicházejí, takže obě strany pak už mohou mít v duši klid a mír. A to je podstata úpadku neboli bankrotu. Ovšem ne všichni věřitelé mají stejná práva: přednostním věřitelem je stát a potom ti, kteří mají své pohledávky zajištěné, třebas směnkou nebo zástavním právem. Z toho je jasné, že na úplně obyčejné věřitele, jakými bývají dodavatelé materiálu či služeb, se málokdy vůbec něco dostane. Z toho důvodu bývají dodavatelé zpravidla ti poslední, kdo by si přál insolvenční řízení rozpoutat.

Tam, kde u soudu bývá obžalovaný, seděli zástupci dlužníka: ředitel, známý z fotek, nyní apatický a zešedlý; právník, jenž se tvářil netečně a jen občasné zamžikání očima napovídalo, že v pravou chvíli se hodlá probudit a pak to bude stát za to, a bledá asistentka, asi, která se co chvíli dívala do lejster, s velmi ustaraným výrazem. Tak nějak asi vypadá hodně opotřebovaný anděl.

Za mnou si střídavě brali slovo zástupci imaginárního světa: desítky, stovky miliónů, za kterými stojí to, že někdo zpeněžuje opci na budoucí pojistné plnění kryjící riziko plynoucí z nezdařených swapových operací, nezaplacené penále udělené za neplacení penále, a tak dále. - Do třiceti dnů prý máme podat žalobu, abychom se domohli uznání těch popřených pohledávek. Nemám si zjednat právníka? Já vím, že nedostaneme nic ani z těch nepopřených pohledávek, ale to popření mě štve.

Pohlédl jsem k pomyslné lavici obžalovaných a oči se mi setkaly s pohledem dlužníka: mrknul na mě,usmál se. No jasně: člověk, který dovede ocenit, že přicházím z reálného světa. Ano, pane, jsme to my, kdo jsme vám dodali měřicí přistroje; vy jste je nechali namontovat na elektrárnu a ona teď s nimi funguje. Funguje, a né že ne! Kdyby to celé bylo k ničemu, jak oni tvrdí, tak by se přece z komínů nekouřilo, ale přinejmenším my dva víme, že se kouří ze všech čtyř komínů! Co na tom, že majitel elektrárny tvrdí něco jiného, a tak odmítl zaplatit miliardu. Nezaplatil, a tak jsme společně v průšvihu. Aspoň že jsme si to užili; spolupráce nebyla nejhorší, ne? Až na ty peníze. - O přestávce pak ke mně ten dobrý muž zamířil, pochopil, že stojím při něm a chtěl mi podat ruku, ale já jsem zrovna jedl chleba se sádlem, a tak jsem musel ruku odmítnout, s omluvou, škoda.

Dojedl jsem chleba, otřel zbytky sádla do vousů a obrátil se na ty dobře oblečené pány za mnou, byli to právě ti s židovským vzezřením. „Hoši, nechtěli byste nás zastupovat? Jsem technik, technik a obchodník, a mám pocit, že tady do toho imaginárního světa nějak nepatřím.“ Ale oni zrovna advokáti nebyli. „Imaginární svět? Hehe: naše banka tady přichází skoro o šest set miliónů, něco přes půl miliardy, a jsou to peníze po čertech reálné. A tak nám nezbývá, než se snažit, bojovat o každéprocento… i když máme pocit, že tady, ehm, taháme za kratší konec.“ V duchu jsem je politoval, že jestli to dopadne tak, jak si myslím, že je šéf pokárá; ba, hněvat se na ně bude, asi určitě. Není nad to přicházet jenom o vlastní peníze.

Až k závěru sedmihodinového jednání si vzal slovo taky jeden ve svetru. Mluvil slovensky, asi Mostáreň Brezno nebo tak nějak. Emotivně se rozhovořil, že s dlužníkem, tedy firmou XY, spolupracují už patnáct let. „Za tu dobu nám mockrát dlužili, hrnuli jsme to před sebou, jak se dalo, čekali jsme na peníze třeba tři roky, třeba i víc, ale čekali jsme, protože víme, že nikdo z nás to nemá lehké. A pak najednou přijde někdo, kdo vlastně ani neexistuje, někdo, kdo koupil dluh, který možná taky vůbec neexistuje, a udělal to jen proto, aby do fungující spolupráce hodil bombu? Jsme tady mezi samými bankéři a právníky, ale ruku na srdce, kdo z vás dovede postavit elektrárnu?“ - A ještě pár věcí řekl, a jednání se tím zlomilo.

A tak schůze většinou hlasů zamítla konkurz a schválila restrukturalizaci.. Nevím přesně, co to slovo v daném případě obnáší, ale asi se udělá tlustá čára; sice nedostaneme nic, ale jede se dál. Skoro všichni jsme si oddechli.

(Dovoluju si upozornit p.t. čtenáře, že případná podobnost se skutečně existujícími postavami a událostmi je čistě náhodná.)