Debolševizace neproběhla; nevypořádali jsme se s minulostí, a to je náš hlavní problém, prý. - No, nevím. Když se nám nepodařilo vypořádat se s minulostí během pěti, deseti, patnácti, dvaceti let poté, tak teď už nemá cenu lámat si nad tím hlavu.

Lidé zvolili estébáka a asi i zločince, protože dnes je to nejobratnější politik, a polovině lidí prostě nevadí, že je to estébák a asi i zločinec. A kdybychom se dneska dožadovali nějaké DALŠÍHO a ZÁSADNĚJŠÍHO vypořádání s minulostí, tak čím dál víc lidí by nevědělo, o čem je řeč.

Žasneme, jak může být předsedou důležitého sněmovního výboru jakýsi Zdeněk Ondráček, ale na něm přece ten jeho 89. rok vadí ze všeho nejmíň. Podstatné je, jaký je Ondráček dnes, a že 7% lidí jeho stranu volilo. Je to paradox, že u nás tolik lidí volilo komunistickou stranu: zvláště když uvážíme, že debolševizace u nás proběhla důsledněji, než na Slovensku, v Polsku a v Maďarsku. Přitom tam dnes komunisti v parlamentu nejsou, a u nás jsou, a to sice fest.

Po převratu odstoupili nebo byli odvoláni všichni politici a nejvyšší státní úředníci, a Federální shromáždění i ČNR byly obsazeny nově na základě svobodných voleb. Na svém místě během 3/4 roku nezůstal ani žádný z ministerských náměstků. Takto radikální změna v ostatních postkomunistických zemích nebyla. Tam nastala obměna už dřív, s perestrojkou, a tak politici měli možnost se překabátit. Dokonce i na Slovensku byl trochu odlišný vývoj než u nás: např. Rudolf Schuster byl vrcholným politickým funkcionářem jak před převratem, tak i po něm. V ČR obdobný případ nebyl. Vztah ke komunistům byl na Slovensku méně vyhrocený než u nás; oni měli své komunisty možná i trochu rádi. A tak je dnes nemají.

V Německu po 2.světové válce hlavní díl denacifikace provedly vítězní mocnosti: Němci prohráli válku a vítězové uspořádali tribunál. Denacifikace probíhala pod okupační správou. V r. 1949 převzal vládu v zemi Konrád Adenauer a pět let po válce denacifikace skončila.

Zdá se, že boj proti komunistům deska už přináší opačné účinky.