Ten by měl buď viset, anebo být postaven ke zdi, řekl o obrazu generalissima Stalina student nymburského gymnázia Libor Pátý. Byl rok 1948 a on byl za to okamžitě vyloučen, i když jen opakoval výrok Vlasty Buriana, který se původně vztahoval k obrazu Adolfa Hitlera.

Pomsta režimu se vrátila ještě dvakrát: jednou, když si místo dokončení vysoké školy musel odsloužit dva roky v táboře nucených prací u PTP a pak když o řadu let později požádal o služební výjezd do zahraničí a žádost se shodou okolností ocitla na pracovním stole udavače z řad tehdejších spolužáků z gymnázia. Vzápětí byl propuštěn z Matematicko-fyzikální fakulty UK, kde pracoval jako asistent, a šel pracovat do továrny na žárovky.

Naštěstí mohl po večerech docházet do laboratoře v suterénu MFF a tam dokončil vývoj vakuové aparatury, tehdy jedinečné. S oteplením 60. let se do zaměstnání na fakultě vrátil, a díky tomu se časem stal nestorem československé vakuové fyziky.

Na fakultě se seznámil se svou manželkou prof. Ludmilou Eckertovou, se kterou vytvořili skvělé pracovně organizační duo. Jen o máločem, co každý z nich vytvořil, by šlo beze zbytku říci, že bylo dílem jenom jednoho z nich. Manželka se stala světově uznávaným odborníkem v oboru fyziky povrchů a tenkých vrstev, který s vakuovou fyzikou souvisí.

Přišel srpen 1968, okupace a normalizace, takzvaná. „Ozbrojil jsem se vírou, že obludný režim dospěje ke svému konci, a snažil jsem se pracovat proti režimu, jakkoliv nepatrné byly mé síly,“ píše o tom Libor Pátý později. Stal se jedním z představitelů „šedé zóny“, tedy lidí, kteří se proti režimu otevřeně nevymezovali, ale snažili se jeho působení rozleptávat a změkčovat. S manželkou a se spolupracovníky organizovali konference, semináře a výstavy, které byly zpravidla zaštítěny Jednotou československých matematiků a fyziků; četné z nich se pohybovaly na hraně toho, co režim ještě byl schopen připustit, a soustředily se také na udržení kontaktu se spolupracovníky ze zahraničí.

Připravit se na pád režimu

Přišla 80. léta a s nimi rostla vůle i odvaha. „Na katedře jsme v úzkém kruhu projednávali možnosti a způsoby, jak podat návrh na udělení Nobelovy ceny Václavu Havlovi. Formulaci návrhu na udělení Nobelovy ceny jsem sestavil 26. února a odeslal ji do Stockholmu,“ dočteme se v jeho vzpomínkách na rok 1989.

Úsilí k odporu přivedlo Libora Pátého k tomu, že spolu s vysokoškolskými kolegy Miroslavem Katětovem, Ladislavem Trlifajem, Ivanem Gabalem, ale také s ekologem Josefem Vavrouškem a řadou dalších založili Kruh nezávislé inteligence (KNI). „Tento režim praskne a nebude to trvat dlouho. Teď už jde jen o to, aby to nebylo příliš brzy a my na to byli připraveni. Otázka tedy není, kdy to bude, ale jaký stav nastane potom,“ vysvětloval mi v létě 1989, když jsme mluvili o tehdy vznikajícím KNI.

Netušili jsme, že o pár měsíců později, v neděli 19. 11., se KNI spolu s disidenty stane zakládající platformou Občanského fóra. Předcházel tomu projev, který 17.11. měli Libor Pátý a Miroslav Katětov na shromáždění studentů na Albertově. Vyzvali je k tomu studenti. Jak to dál pokračovalo, je známé.

Následující dny byly pro Libora Pátého nejkrásnějšími, byť nejvypjatějšími v jeho životě. V předvečer celostátní generální stávky, která měla srazit režim na kolena, došlo k rozkolu mezi OF a představiteli stávkujících studentů. (Později se ukázalo, že nedůvěra k Václavu Havlovi a k disidentům byla mezi studenty zasévána úmyslně pracovníky StB.) Jenže rozhovory o obnovení společného postupu uvízly na mrtvém bodě. Byla noc a na všechny padla skličující únava, měli za sebou těžký den s velkou manifestací na Letné. Tehdy Václav Havel pověřil Libora Pátého, aby se pokusil situaci zachránit: „Promluvte k nim, vy to se studenty umíte!“

Libor Pátý byl vynikající řečník a dovedl i složité fyzikální zákonitosti vyložit krok po krůčku jako pohádku. V tomto případě však nešlo o fyziku, ale o jinou principiální věc: o obnovení důvěry. V prekérní situaci pomohlo, že jeden ze studentů byl jeho byvším žákem. Dík tomu se v rozhodující okamžik podařilo nedůvěru studentů zlomit a nebylo k tomu potřeba víc než několik vět. Vedoucí studentské delegace pak už jen zakončil jednání slovy: „Věříme vám a zítra jdeme společně do stávky.“ – „Havel mi podal ruku a řekl tři slova: To je neuvěřitelné,“ zakončuje vzpomínku na tuto epizodu Libor Pátý.

Prvním náměstkem ministra

V následujících dnech vývoj dospěl k vládě národního porozumění a Libor Pátý byl OF delegován do funkce prvního náměstka ministra školství. Stačilo několika měsíců, aby vytvořil a prosadit to, po čem se svými spolupracovníky toužili a na co se už delší dobu připravovali, totiž nový zákon o vysokých školách, moderní a demokratický. Ve funkci prvního náměstka na MŠMT zůstal do roku 1993. Kromě zmíněného zákona se zasloužil o reformu našeho školství, o program Obecná škola, ale také o rozvoj regionálních univerzit.

Bylo by toho hodně, co bych o Liboru Pátém ještě chtěl napsat, ale doplním už jen jediné. Na sklonku života, když byl omezen ztrátou zraku, věnoval se aspoň spolupráci z Českým rozhlasem. Zasloužil se o vznik „Klubu přátel šestky“ a snažil se ovlivňovat program tak, aby vedl k zušlechtění ducha; to bylo totiž jeho krédo i ve školství.

Profesor Libor Pátý zemřel 11. ledna 2021 ve věku 91 let. Vážený pane profesore, milý Libore, moc vám děkuju a skládám velkou poklonu.

Článek byl publikován v Lidových novinách v pondělí 18. ledna

PS
Na článek jsem dostal jednu reakci, která je od Miloše Hoznauera a je natolik zajímavá, že neváhám jin sem připojit:

Jsem spolužákem Libora Pátého i jeho celoživotním přítelem. Okolnosti jeho vyloučení si dobře pamatuji. Tehdy nešlo jen o neuctivý výrok, který byl inspirován Vlastou Burianem. Hlavním důvodem bylo, že Libor prosadil, že když už na zdi mají být obrazy Stalina a maršálů Rudé armády, tak tam také bude portét Winstona Churchilla, generála Pattona a dalších představitelů spojeneckých mocností. To on díky své trvdohlavosti prosadil a pak už se jenom hledala záminka k vyloučení.
Miloš Hoznauer, Praha