Stalo se to onehdy, přibližně touto dobou, v roce 1976.

Byl jsem učněm v učilišti pražského Dopravního podniku. Snad jsem tehdy mistry jaksi zlobil, a to až tak, že si se mnou nevěděli rady. A tak mě vrchní mistr pan Sýkora posadil do referentské Š1203 a odvezl mě za ředitelem učiliště ke kárnému řízení. "Tohle je Vaculík a mistři si s ním nevědí rady. Je drzý a rozvrací morálku!"
To byla ovšem naprostá pravda. Stalo se, že my, co jsme se měli učit opravovat auta, jsme se neučili nic, protože někteří mistři se mezi sebou nepohodli a auta se nepodařilo zajistit. Nebylo co dělat, a tak mistři, aby se aspoň něco dělo, vyvíjeli buzeraci.

Vyložil jsem panu Vránkovi, že já mám ovšem taky stížnost: viz předchozí věta.
"Díky, Honzo, jsem rád, žes mi to tak pěkně vysvětlil," zahájil pan ředitel kárné řízení, a pokračoval: "Mám návrh: nebudeme na sebe dělat bu-bu-bu, a pokusíme se jeden druhého pochopit."

Ta věta mi dodnes zní v uších. Dost často si ji opakuju, abych ji měl připravenu na chvíli, až mi opravdu, ale opravdu poteče do bot. Naštěstí jsem ji ještě neměl příležitost vyzkoušet.