Volby jsou šťastně za námi, bylo to o fous (tím nemyslím procenta), a tak nastal čas zabývat se dluhem, který nám tady zbyl. A to sice jak to bylo s těma našima komunistama.


Na Petru Pavlovi je snad dost dobře vidět, že někdejší členství ve straně na něm nezanechalo žádné stopy. Netroufám si hádat, jestli je to spíš pravidlem nebo výjimkou: důležité je, že považovat pouhé dávné členství ve straně za nějaký nezvratný morální cejch je přehnané. Místo toho bych doporučoval soustředit se na to, kdo byli hybatelé toho zla a kdo dělal jen komparz přizvaný ke stafáži. Přes koho všeho se v tom režimu ventilovalo zlo a kdo jen dělal jakési nešťastné kompromisy. Kdo napsal zvrhlé role tak, aby bylo jisté, že nějaký aktér se do nich vždycky najde. Taky by mě zajímalo, kdo z těch hybatelů zla byl posledním, kdo si mohl připadat, že něco dělá o své vůli a svobodně. Kdo byli inženýři, kteří stvořili mašinu, která pak už nedovedla než jet, aniž by se její chod dal ovlivnit. A kdo byli vynálezci bezčasí, do kterého vyústila normalizace?
Dokud nepochopíme, jak tyhle věci fungují, nemůže si být jisti, že včas poznáme, kdyby se měly vrátit. Ony se totiž budou chtít vrátit, jenže v o dost jiné podobě.
Téma antikomunismu jsem rád zvedl ze země. Nakonec jsem si vysloužil, že zítra od 10 hodin o tom budeme na ČRo plus rozmlouvat s Michalem Komárkem v pořadu Pro a proti. Zapněte si rozhlas, bude legrace.