Dagmar Havlové pár týdnů poté...

DOPIS PRVNÍ - SVATBA
Milá paní Dášo,
když moje okolí kdysi dávno v lednu kroutilo hlavou, proč Vám Václav Havel řekl své ANO, nechápala jsem je… Jako žena jsem tušila, proč to udělal, a současně bytostně cítila, že tento krok je pro něho správný. Muž jako on nemohl zůstat sám – ne snad proto, že by to nezvládl, ale proto, že každý z nás potřebuje oporu, výjimečné osobnosti nevyjímaje. Člověk stojící občas proti všem o to více. Navíc Václav Havel byl na takovou člověčí oporu zvyklý, protože paní Olga jí byla – a umím si představit i to, že se na svého Václava dívala tak trochu jako na velké dítě - někdy. Proto jsem věděla, že ANO, které jste si řekli na radnici, byl navýsost správný krok, přinášející Vám oběma pocity štěstí a panu prezidentovi životní jistotu, klid na duši, ženskou něhu a tak trochu i „mateřskou“ péči a oporu. Troufám si totiž říct, že jeho duše byla ve skutečnosti docela snadno zranitelná.

DOPIS DRUHÝ – STRÁŽNÝ ANDĚL
Milá paní Dášo,
moje přesvědčení se v následujících letech pouze potvrdilo. Byla jste Václavu Havlovi nejen oporou, ale doslova strážným andělem. Myslím, že se nepletu, pokud se domnívám, že právě k Vám se schovával se svými světaboly, uchyloval se do Vaší náruče, když velký svět od něho čekal velké činy, aniž ho ale současně byl schopen zcela chápat. Dala jste mu proto mnohem víc než lásku – dala jste mu zdání normálního života, který vlastně normální nikdy nebyl a ani nemohl být – odvážní muži nežijí normální životy. S Vámi a po Vašem boku ho žil, možná někdy i s manželskými rozepřemi, a byl to i proto velký dar. Mít tzv. obyčejný domov je totiž základ – bez něho člověk bloudí, a je jedno, zda po americkém kongresu nebo nástrojárně.

DOPIS TŘETÍ – JEN SI TAK TROCHU PÍSKNOUT
Milá paní Dášo,
když jste pískala na prsty po urážkách Vašeho manžela z úst jakési parlamentní chátry, stála jsem při vás a konala bych stejně, kdyby nějaký NIKDO házel špínu na NĚKOHO, a možná nejen v případě, že by to byl můj manžel. „Jen si tak trochu písknout“ byl projev odvahy i velké lásky. Takové lásky, která nekouká na okolí „co tomu kdo řekne“, protože pravá láska je „bezohledná“ – v tom dobrém slova smyslu. Když se neuměli zastat Václava Havla přítomní muži, zastala se ho žena – jemu nejbližší. Za ten hvizd si již navždy zasloužíte obdiv českých dějin, a možná byl Vladislavský sál podobného hvizdu svědkem poprvé a naposled. Škoda.

DOPIS ČTVRTÝ – O VĚNOVANÉM ŽIVOTĚ
Milá paní Dášo,
to, že jste krásná žena, a možná i to, že jste musela po boku Václava Havla mnohé obětovat, především rezignovat na svůj vlastní život – to tak nějak všichni vidí. Bylo ale něco podstatnějšího, méně viditelného. I v těch drahých róbách a vedle všech těch státníků včetně státníka Václava Havla jste přes to všechno byla stále tou rozesmátou holkou, která mu nepochybně prodloužila roky života, která ho zahrnula láskou a něhou, a bytostí, jež mu vytvořila domov – a která se stala divokou lvicí v okamžiku, kdy jejímu muži bylo ubližováno nebo si ho povolávala nebesa. Za to si hlavně zasloužíte obdiv a dík, protože díky patří v dnešní až příliš emancipované době všem ženám, které svým mužům umí vytvořit právě ten klasický domov, nebojí se vnějších projevů lásky a nebojí se bouchnout do stolu, když je třeba postavit se muži po boku - nebo někdy proti tomu muži, aby si dal pro své dobro něco říct. A je jedno, zda ten muž chodí ráno v šest do fabriky, nebo na Pražský Hrad.

DOPIS PÁTÝ – O DÁMĚ S DUŠÍ HOLKY NA ZABITÍ
Milá paní Dášo,
kdysi jste byla „holka na zabití“. Dnes jste dámou, která si zaslouží naši úctu tím, že se až tak nezměnila – obal může být sice jiný, dokonce může být od Versaceho, ale duše rozesmátého děvčete zůstala. Jsem ráda, že ta rozesmátá holka byla tolik let vedle mnou obdivovaného muže, jakým byl Václav Havel, že se jí z toho všeho kolem nezatočila hlava, a umím si dokonce představit, co se Vám někdy muselo honit hlavou na všech těch recepcích – už abychom byli s Vaškem doma, v riflích a ve svetru a s topinkami vonícími na Hrádečku. Že to nikdo nepoznal – inu, mimo to vše jste velmi dobrá herečka. Současně je však nutné zdůraznit, že roli první dámy jste hrát nemusela – byla jste jí, ale ze zcela jiných důvodů, než to obvykle bývá posuzováno. Na to, jak jste byla hozena do vody a „plav, my ti neodpustíme ani nejmenší“, to byl v zemích českých úctyhodný výkon.

DOPIS POSLEDNÍ
Milá paní Dášo,
ono to určitě nebylo celé růžové, jak už to tak bývá. I pan prezident mohl mít svoje vrtochy, i vy jste možná někdy musela litovat, možná i on… a určitě jste si jako manželé i zostra vyměnili názory. Tím líp, protože to je lidské. Podstatné je konstatování - obstáli jste. Jeden vedle druhého, jeden pro druhého, a neztratili jste přitom žádný své já. Žila jste po boku výjimečného muže, a za to se platí daň. Jen vy víte, jak byla vysoká, a jen vy víte, že jste ji „platila“ pokorně a s láskou. A ta Vám byla bezesporu oplácena. Jsem ráda, že naše první dáma byla „hezká holka“ s jiskrou v oku. Jsem ráda, že naše první dáma všechny převezla tím, že zůstala dámou i v těch riflích, a konečně jsem ráda, že se objevila žena, která dokázala, že milovat významného státníka se dá i mimo filmová plátna – a konečně jsem ráda, že ten příběh lásky prezidenta k rozesmáté herečce zažila právě Česká republika.

To je vše o pohledu ženy na Vás a Vaše manželství s Václavem Havlem.
Přeji Vám vše dobré ve Vašem dalším životě…