Přímá volba prezidenta potvrzuje to, co politologové říkají už mnoho let. Strany degenerují, stranické prostředí nepřeje růstu přirozených osobností a ty, které vyrostly mimo strany, by byly bláhové, kdyby se do nich hrnuly.

Když odhlédneme od toho, že volba hlavy státu se tak může stát volbou nejmenšího zla, než soubojem skutečných osobností, je to i z mnoha jiných důvodů velmi skličující zjištění. Znamená to, že nám nevládne žádná elita, ale povětšinou lidé, kterým by pro jejich nevelkou inteligenci, viditelnou lenost, přirozenou neschopnost, nulovou odbornou erudovanost a nízké životní i profesní zkušenosti jinde pšenka nekvetla. Platíme je statisíci, a to jen proto, že vstoupili do partaje, a uměli v ní obchodovat. Jejich sociální inteligence totiž stačí právě na to – na dohody jedněch proti druhým, s cílem nikoli hájit blaho lidu, ale své. Chápu, že je to na mrtvici si tohle uvědomit, a ani výjimky, neboť i ty v politice jsou, tu personální vyprahlost a ubohost nezachrání.

Personální Sahara navíc ještě vysává poslední zbytky vláhy z těch, kteří se do politiky, možná jaksi omylem, dostali, mají přece jen něco v hlavě i dostatečnou míru charakteru, ale mase těch stranických sobečků a dobře ovládaných dlouholetých stranických her nemají šanci zasadit danosti smrtící ránu – jsou na to totiž příliš inteligentní, berou příliš ohledů a některé věci prostě nikdy dělat nebudou. Jsou proto proti těm letitým partajníkům v nevýhodě – vždy totiž prohraje ten slušnější. A proto postupně vyklidí pole, máčet se dlouho ve svinstvu jimpřijde jako ztráta času. Pochopitelně, vše ostatní je totiž smysluplnější. A partajník může dál hrát své hry o místo na politickém slunci. A ta jeho čím dál menší voličská grupa ho zase zvolí.

Děje se to v Parlamentu, děje se to, i když méně, i v některých městech a obcích, a děje se to v Evropě. Ostatně myšlenka jednoho politologa z dnešního rána mne velmi zaujala – k otázce situace v Řecku, které směřuje definitivně k cestě ven z eurozóny, řekl: „Evropští politikové jsou buď hlupáci, když nepoznali včas, že toto je jediné možné řešení, anebo poznali a vědomě nám lhali, aby nemuseli přiznat, že eurozóna nefunguje. Obojí je diskvalifikuje z práva nás vést.“

Dnes se nám říká, že stranický systém je jediný možný. Není to pravda. Stranický systém je lpění na Řecku v eurozóně, i když to nikam nevede. Dnes je to ve stranách tak, jako by se mezi sebou brali členové stále stejných rodin a kast, tedy že pak nelze očekávat něco jiného než rodovou degeneraci.

Lpění na stranickém systému je tedy snaha zakonzervovat vládu lidí bloudících zmateně a bezradně po Sahaře, hledající někoho, kdo najde cestu k pramenité vodě. Že takové lidi nemohou najít mezi sebou, protože je tam pusto a prázdno, o něčem svědčí. Minimálně o tom, že je třeba hledat jiný než čistě stranický systém, nejlépe takový, který dokáže vyslat do vyšších pater politiky skutečné, nikoli stranické, osobnosti. Prvním krokem k tomu by mohl být systém většinové volby, nikoli poměrného zastoupení, které posune do funkce i kdejakéko lempla. Většinový systém je jasný - více hlasů více bere. Strany samy by musely sáhnout k sebereflexi. A pustit mezi ně i nestranické kandidátky - oj, to by se personální Sahara zazelenala!