Petr Gazdík vyslovil pochybnosti o podpoře Jana Fischera jednomu z kandidátů na prezidenta v tom smyslu, že bude zajímavé, na jakém postu se pak Jan Fischer v případě zvolení onoho kandidáta objeví.

Ve všech těch současných hysteriích mne toto nejvíce rozladilo. Proč?

Je-li Jan Fischer odborník na statistiku, proč by měl zůstat do konce života bez práce? Žádný kandidát na prezidenta nesmí být diskvalifikován ze své profese, stejně jako nesmí žádný herec přijít o práci, že nevolil toho či onoho. Že podobná diktatura a vášně zaznívají až hystericky, to diskvalifikuje především toho kandidáta, ve jménu kterého se to děje. Ale o tom tento blog není.

Mne by zajímalo něco zcela jiného - zda si Petr Gazdík jako významný politik vládní koalice ohlídal, na jakých postech se dnes nacházejí „odborníci“ na rebelii Petr Tluchoř, Ivan Fuksa a Marek Šnajdr, protože to byli poslanci spřátelené koaliční strany. Pokud dostali za své vydírání posty, jakože dostali, jak je možné, že TOTO nikomu nevadí?
Mne nebude pohoršovat, když Janu Fischerovi bude nabídnuto důstojné uplatnění kýmkoli. A to jsem nepatřila mezi jeho příznivce, ale spíše velmi naopak.

Co mne ale naopak pohoršuje VELMI je to, že se s těmi vysokými posty kšeftuje ve jménu udržení moci bez ohledu na odborné kvality lidí, a to až tak, že ve vládě stále někdo rotuje a lámeme rekordy s týdenními ministry, o jejich fluktuaci nemluvě. V těchto souvislostech nechápu, proč tolik obav z uplatnění Jana Fischera. Naopak – očekávala bych, že mu odborné uplatnění bude nabídnuto, jak bývá v civilizovaných demokraciích zvykem - své soupeře tam po čestném boji respektují.

Proč? Neúspěšně kandidovat na prezidenta není hřích, ani korupce, ani vydírání. Jan Fischer bojoval, dokonce se vzdal svého pohodlného křesla (který z kandidátů by to udělal?), a prostě prohrál - vyhrát nemohou všichni. Velkorysost k soupeřům je prý vlastnost šlechticů – a kandidát Karel Schwarzenberg přece šlechtic je. A vláda, které je členem, by měla pro bývalého premiéra a bývalého vysokého evropského úředníka Fischera sama najít uplatnění – ne ho kádrovat jak za toho "bolševika" - kdo nejde s námi, jde proti nám. Až člověka zamrazí.

Ano, příliš mnoho nenávistných vášní se nám vyrojilo. Míří ale nesprávným směrem. Ne Jan Fischer, ale Tluchoř, Fuksa, Šnajdr jsou ta jména, která si zaslouží pozornost. A řada dalších. Jenže - tam schází politická odvaha, protože ta by znamenala ohrožení těch vlastních křesel. V tom smyslu měl Jan Fischer odvahy více než celá současná koalice, včetně Petra Gazdíka, který musí viditelně dělat takové kompromisy vlastního charakteru, o jakých se mu v Suché Lozi jistě nesnilo ani v těch nejhorších snech. Jenon sám ví, co říká opravdu upřímně, a co říkat musí jako politik. A když se to seká? Tak se patří alespoň mlčet.

Protože minimálně za to, že položil vlivnou funkci, a šel do boje bez zadních dvířek, si zaslouží Jan Fischer náš respekt. I když nebyl tím "naším" kandidátem.