Čekala jsem, kdy to přijde. A přišlo. Žena jako východisko z nouze – a the End.

Miroslava Němcová zachraňovala tvář ODS v posledních týdnech, kdy tato pravicová strana neměla nikoho jiného, koho by mohla vyslat do pomyslného boje o premiérské křeslo a nestydět se. Nebyl to špatný tah, a nepochybně mírně zkomplikoval spanilou jízdu Miloše Zemana směrem k úřednické vládě.

Jenže nevyšel, prezident si to udělal po svém, a poté, co se rozpadla i proklamovaná stojednička, ODS se vrátila ke svým kořenům (což nemíním jako lichotku). Znamená to totiž mimo jiné – Mirko, své jsi splnila, a dál nám, starým pardálům, nezacláněj. Předsedkyně ODS? Zapomeň! Miroslava Němcová se tak stala ženou na jedno použití, která byla dobrá jen tehdy, kdy pánové nenašli mezi sebou nikoho, koho by se nemuseli stydět navrhnout na místo předsedkyně vlády.

Když to nevyšlo, otřepali se, a Miroslava Němcová, která nabyla díky situaci jasně viditelné sebevědomí, jim najednou se svými ambicemi překáží.

Že je to od těch pánů v čele s Kubou trapné? Jistě. A že by si to neměla Miroslava Němcová nechat líbit? Samozřejmě. Je otázkou, co sama ovečka zmůže mezi vlky.

Ale pokud už přijala nominaci na premiérku, aby svou ODS vytáhla z těžké bryndy, přestože si musela být vědoma, že za jiných časů by nikoho ani nenapadlo jí to nabídnout, měla by buď na předsedkyni ODS kandidovat a ty pány sejmout, nebo z ODS odejít.

Protože být ve straně, která dává najevo, že ženy jsou jen na jedno použití, a poraženecky se s tím smířit, to raději zůstat u plotny.