I ten můj. Tyto týdny prostě „dělá volby“. A když říkám dělá, tak to myslím doslova.

Je předsedou hnutí Nezávislí. Máme to navíc tak, že v tomto smyslu je mým šéfem, neboť za Nezávislé už poněkolikáté kandiduji.
V našem vzdělávacím centru jsem zase šéfovou já. Takže naše manželství je v tomto směru vyvážené. Až na to, že teď občas doma nemáme chleba, není, kdo by vyžehlil, a společné kafe a oběd plánujeme poslední týdny s diářem v ruce.

Ale začnu popořádku. S mým manželem nás svedla dohromady společná „úchylka“. To berte s nadsázkou, neboť do politiky u nás jde skutečně jen ten, kdo je lehce blázen a nezdolný optimista, o čemž něco ví tak trochu všichni kandidáti v právě kulminujících komunálních volbách. Tedy naší společnou úchylkou byl a je zájem o veřejné blaho (tento pojem používáme od doby, kdy se název „věci veřejné“ tak trochu dost zprofanoval), a to nemyslím nikterak ironicky, ale docela vážně. Samosprávou žijeme jak ve svých profesích, tak ve svém občanském životě. Tak se stalo, že napřed jsme s manželem debatovali o politice, pak ještě o kus víc o komunální politice, pak hodně o životě, a nakonec jsme se k údivu svého okolí tajně vzali. Ovšem dva lidé tohoto typu v jedné domácnosti, to je skutečně nevšední zážitek. Zejména před volbami. Proč?

Momentálně, protože přes společný život jsme si oba zachovali silnou pupeční šňůru ke svým rodným městům, oba sestavujeme kandidátky pro říjnové komunální volby. Jako jsme tak, opět oba, činili už dříve, ještě když jsme se neznali nebo znali méně. Máme tedy právě v obývacím pokoji (kuchyni, pracovně…) dvě volební kampaně. Jednu pro třicetitisícový Český Těšín, jednu pro malé osmitisícové městečko u Olomouce – Mohelnici. Oba si do toho mluvíme, oba o tom mluvíme, oba to chceme zvládnout co nejlépe. Když k tomu připočítám to, že manžel jako předseda hnutí jezdí po celé republice, aby podepisoval kandidátky našim nezávislým kolegům, nepřekvapí, že náš odpolední rodinný život je ihned u vchodu na chodbě prošpikován sděleními typu "tak jsem zvládl jižní Moravu“, "slyšel jsi, že Kasl udělal v Praze kandidátku?", "potřebuji logo", „uděláš maily?, "musím ještě udělat tiskovou zprávu", "novináři chtějí program, nevíš, kam jsem si to v počítači uložil?", "koukni mi na ten leták, dobrý?", "koupil někdo chleba?" (Nekoupil) "Kdy máte to focení? Tak já zajedu do Tesca… A nezapomeň na ta prohlášení!" Atd. atd.

Na dovolené jsme vytvářeli volební grafiku, oslovovali případné spolukandidáty, a dohadovali se, jaká bude hlavní strategie Nezávislých pro tyto volby, aby nám lidé porozuměli … Je to zkrátka mazec. Ale takový nějaký docela fajn. Zažíváme to bok po boku takto úzce poprvé. Oběma nám jde o svá města, respektive oběma nám jde tak trochu o obě města, protože jsme už oba sžití s každým z nich. Přece jen ale o kousek více jde každému o to své, protože tam bytostně patří. Naši přátelé občas z legrace zavolají, zda nám nemají uvařit (neznajíce vedlejší zájmový bonus tohoto šrumce – zhubnutí, což můj štíhlý manžel neřeší a já v to doufám), a my sami se někdy na sebe v tom běhu podíváme, a abychom přežili, zastavíme se na hodinku dvě a pustíme si Columba nebo Vinetoua. Naštěstí je opět, jako vždy o prázdninách, dávají. Balzám na duši, neboť tam vždy zvítězí dobro a spravedlnost.

Zkrátka jsme momentálně takový volební manželský pár (z toho dokonce jeden přímo šéf volebního hnutí), organizující v těchto dnech vedle sebe dvě volební nezávislé kandidátky svých rodných měst. A jako takoví vám vzkazujeme – zkuste k těm volbám v říjnu přijít. Komunální volby jsou totiž jedny z mála, kdy tím můžete hodně zamíchat po svém. A nefunguje-li to tam někde nahoře, v těch našich městech to fungovat může. Pokud to prostě dobře rozdáme. Nemusí to být vždy Nezávislí s velkým N, protože nekandidují všude. I řada jiných volebních stran nabízí dobré kandidáty. Nutné je prostě jen vybrat nikoli slepě, ale dobře, a hlavní je vůbec jít vybrat. Budete-li mezi těmi šťastnějšími, kteří budou mít doma chleba :-), 11. října se nasnídejte, a skočte do těch volebních místností zakřížkovat své budoucí zastupitele. Nebude to ztracená hodinka. My to zkusíme zvládnout i bez té snídaně – protože mám vážné podezření, že ten chleba prostě u nás doma bude do voleb skutečně problém. Nicméně dnes jsem vyžehlila neskutečnou horu prádla. Manžel mne však stejně podezřívá, že jen proto, abychom v rámci kampaně nechodili zmačkaní :-). Má pravdu, stačí přece, že jsme hladoví. Šťastnou ruku u říjnových voleb :-).