V listopadu 1989 jsem byla u toho. To patří říct úvodem. Právě proto si přeji, aby všichni politikové 17. listopadu už hlavně – MLČELI. Protože ten, který by mluvit měl, už mluvit nemůže. A ti, kteří cítí potřebu na listopadu vynést své často jinými aférami pokřivené ego a sbírat nechutné politické body, mluví až moc.

Neberte nám listopad kvůli své všivé politické kariéře, pánové. Ty miliony v ulicích nebyly filmový trik. Studenti byli opravdu zmláceni. A převrat by stěží mohl být hrou pár vyvolených, kdyby za nimi nešly davy. A nejen v Praze – odvaha lidí v malých městech a vesnicích byla často několikanásobná. A tyto lidi žádní šíbři rozhodně nevedli. Že bychom všichni podlehli davové psychóze? A že by soudruzi Jakeš a spol. předávali moc s nadšením? Kdo tomu dnes uvěří, mimo pár zmatených tvůrců všech možných teorií?

Kdo si tu dobu pamatujeme, navíc víme, že nic z toho by nebylo možné, kdyby Gorbačov nepovolil pár let před tím kohoutky. Češi se tedy před dvaceti pěti lety vlamovali už do poněkud dost narušených dveří, které ti hloupější soudruzi (Jakeš, Urbánek) přidržovali vyděšeni a zmateni, neboť ti inteligentnější z nich pochopili, že jejich doba prostě končí, a nechali je v tom. A raději zavčas zaujali jiné pozice, aby přežili dobu. Mnohým se to podařilo, mnozí pak kázali vodu, zatímco sami pili víno, a etablovali se do všech možných stran, nebo svižně začali podnikat.

My "děti revoluce", co jsme věřili v ideály, a částečně jsme si je zachovali dodnes, jsme dnes jako tehdy biti realitou, a bohužel i stupidními projevy a prohlášeními politiků k 17. listopadu. Jde jim opravdu o projev názoru, nebo o to šokovat za každou cenu slovy, nad kterými my pamětníci kroutíme hlavou? Než to, zapomeňme prosím na listopad, protože to byl sice důležitý, ale pouze euforistický začátek, a pojďme o pár měsíců dál.

Měli bychom se totiž právě a především spíše zamyslet nad tím, co se dělo potom. V mém rodném městě určité skupiny napřed privatizovaly, a pak skoupily více či méně nenápadně téměř veškerý majetek města; začaly se o to zajímat už v listopadových dnech, zatímco nás „revoluční vůdce“, unavené dobou, by nic takového nenapadlo. Žádného z nás netlačilo nic do privatizačních komisí, šlo nám o svobodné volby, kandidátky, dobré radnice… Těm ostatním o provozovny, obchody s otevřeným zahraničím, a mnozí z nich dnes vlastní polovinu města, a nám ostatním se brzy vysmáli. A nejen to - poslední roky je láká i moc politická. A se stejnou dravostí, jakou tehdy hájili výhradně své ekonomické zájmy (a na ideály a své obce a města kašlali), dnes hájí ty politické, neboť městské rozpočty jsou dnes velmi lákavá kořist – a občas nic těmto skupinám není svaté, chtějí-li odstranit soupeře z cesty.

Podobné je to i na celostátní úrovni, a to je to, co v lidech probouzí pocit, že listopad 1989 byl k ničemu, že byl prodaný, koupený, jak chcete. Ne, listopad to nebyl, to vše se dělo až potom. Zkrátka někteří se na té době bezohledně napakovali (samozřejmě za přispění prodejných nebo naivních politiků) a dnes chtějí vládnout i veřejné správě.A to je to, co by nás mělo znepokojovat, protože to je ta správná otázka - otázka střetu léty prověřených charakterů a „charakterů“.

Ale do této debaty se nikomu moc nechce, a ten, kdo by byl ochoten ji otevřít, je na nebesích. Takže možná patří vznést všem těm politikům základní otázky – kde jsi byl 17. listopadu, a pár let po něm? Co jsi dělal, a proč jsi to dělal? Čím jsi přispěl doposud této zemi, svému městu, své obci? Protože až potom, co se dozvíme toto, máme právo udělat si názor na to, zda ty a ty máš morální právo nás svými názory na listopadové dny obohacovat (ti dříve narození), a zda máš právo ucházet se vážně o to vést tuto zemi, nebo své město, svou obec… Protože to, že jsi se náhle vyskytl, není argument. A my voliči se na takové věci musíme dokázat ptát. Správa věcí veřejných je totiž veskrze otázkou charakteru. Ne peněz, ne vlivu, ne drzosti říct kdykoli cokoli. O všem, včetně listopadu 1989. Děkujme za něj, a v tuto chvíli je jedno komu. To ostatní totiž bylo v našich rukou. A tady to na jedničku není. A to by mělo být tématem doby.

Proč dvě třetiny lidí nechodí k volbám. Proč nikdo soudný nechce kandidovat - od obcí počínaje Parlamentem konče. Proč přijímáme a podporujeme to, že politika je svinstvo. Vedeme tak kampaně, politikové ztratili noblesu, a lid se jim přizpůsobuje. To jsou otázky, které by měly padat u výročí listopadu. Jak do politiky dostat lidi schopné, zkušené, s pevným charakterem - i když neoplývají miliardami a miliony. Je to téma pro každého - pro politické strany, pro veřejnoprávní média, pro neziskový sektor... Možná nastal čas na nových Několik vět. Několik vět o tom, že všechno máme v rukou. Víme to vůbec?

Nebudu se účastnit žádných oficiálních akcí k listopadu. Nechci, aby se z toho stal glorifikovaný svátek bez obsahu, který slouží k defilé politiků. Vzpomenu si na listopad soukromně, a bude to mít pro mne nejvyšší hodnotu. Byla jsem při tom. A byla to nádherná doba. Něco z ní bychom měli vykřesat do dnešní doby.