Hanobit bychom neměli nikoho - ani souseda, ani starostu, ani prezidenta. Zkrátka měli bychom být slušní. Ale na to přece nepotřebujeme zvláštní zákon. Ani pro prezidenta.

Za prvé - už to je zakotveno v našem ústavním pořádku
"Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno".
(Listina základních práv a svobod)

Když každý, tedy i prezident. I starosta. I náš soused, kterého taky nemůžeme beztrestně nazvat idiotem. Nepotřebujeme proto jiný zákon. Nemáme nikoho hanobit, a nikdo nemá hanobit nás už dnes. Ale aby to byl trestný čin, to je prostě hloupost. Slušnost nelze učit hrozbou kriminálu.

Za druhé - to, že se nám to zvrhlo, je vina dlouholetého zcestného výkladu soudů, které říkají - politik musí vydržet víc. A toho se chytají i média, a hlavně pak politici sami. Jako by probíhala soutěž, kdo koho urazí víc, kdo řekne vulgárnější výraz, kdo koho více "zhanobí". Proč, ptám se?

Jenže je tu jedna základná mýlka - soudy i média i politikové si pletou tvrdou kritiku s hrubými urážkami a sprostotou. To druhé nemá s tím prvním nic společného, a nemá to nic společného ani se svobodou slova. A politikové jsou tím nejhorším příkladem. Když ztratí argumenty, začnou sprostě, běžně se uráží, a vydávají to za právo kritiky a svobodu slova. Není to přitom ani jedno z toho, urážka zůstane urážkou, vulgární slovo vulgárním slovem.

A ti, kteří to nedělají, náhle vypadají slabší, neviditelní, protože prostě slovníkem nešokují. Proč by pak do politiky šli slušní lidé? A pozor - slušní lidé neznamená slabí lidé, nebo lidé, kteří neumějí jít tvrdě za svým. Jen prostě k tomu nepotřebují ten pavlačový slovník. Jenže posadíte-li naproti sobě slušného člověka a hulváta, slušný člověk nemá šanci mu čelit.

Občas hovořím s významnými lidmi. Se schopnými lidmi. Odvážnými lidmi. Kteří jsou dobří manažeři, odborníci, nebojí se přít tvrdě o problém, a tvrdě, ovšem věcně, i kritizovat. Když dojde na to, zda by nešli do politiky, často slyším - mezi ty sprostý hovada? Co bych tam dělal? Mám svou důstojnost (hrdost, sebeúctu...).

Takže slušní lidé nám do politiky nepůjdou proto, že jsme zaměnili sprostotu, hanobení a slovník čtvrté cenové za údajnou svobodu slova. Svoboda slova ale není svoboda nikoho urážet a dehonestovat. A nemá to dělat ani prezident, ani žádný ministr, prostě nemá to dělat nikdo. A soudy by kritiku a urážky měly začít důsledně odlišovat.

Nedávno jsem zastupovala v případu, na jehož konci řekl soud ministru financí, aby se omluvil a zaplatil 100 tisíc jednomu z hejtmanů. A řekl něco v tom smyslu, že jako ministr naopak musí ještě více vážit slova, než někoho urazí, a že ani do politiky něco takového prostě nepatří.

Je jedno, o koho v tom sporu jde - jde o tu úžasnou myšlenku - čím výše postavený jsi, tím bys měl více zvažovat, co říkáš. Protože lidé tě berou více vážně. Zcela opačný trend, než se tu bohužel praktikuje léta, a který udělal z politiky tu čtvrtou cenovou. Půjdou-li soudy nadále tou cestou, a začnou-li i vysoké politiky učit slušnosti citelnými sankcemi s tím, že urážka není názor, a svoboda slova neznamená kohokoliv kdykoli urazit, může se stát, že ty urážky zmizí, a do politiky se nám podaří vtáhnout lidi, pro které není urážka přijatelná už teď a nebude nikdy.

A nic víc bychom si neměli přát.

Takže zakazovat dehonestovat prezidenta pod sankcí kriminálu je opravdu hloupost, protože zákaz dehonestace plati už teď pro všechny. Jenže na to kašleme.

Musíme proto slušnost začít tvrdě vyžadovat, třeba i u těch soudů, a postupně dosáhnout toho, že bude přirozená - což by mezi dospělými a zralými lidmi být měla.

Protože pokud to neuděláme, do politiky budou postupně chodit jen hulváti a hovada, kteří nám k tomu ještě budou tvrdit, že je to svoboda slova. Houby - je to jen zcestná představa o svobodě slova. Kterou by měly začít rozbíjet ty soudy, jako se poslední dobou začíná naštěstí dít. Konečně.