Už nějaký rok se chystám napsat pár vět k pochodu Prague Pride. A nejen k němu.

Žijeme v podivné době, v níž se dějí nenormální věci, a jsou vydávány za normální. A naopak, kdy normálnost je téměř podezřelá. Opečováváme excesy, hýčkáme si je, hladíme... a pak se divíme, když se z excesů stávají normy.

Pochod Prague Pride a lidské pudy zde prezentované, zejména svou obscénní formou, je odpornou přehlídkou bizardností a výjimek, která nemá takto teatrálně co dělat v českých ulicích. O hlavním městě nemluvě.
Sex spadá, alespoň v moderních dějinách, do ryze intimní sféry, a tato sféra je intimní právě proto, že je věcí jen těch dvou, kteří k sobě patří. Mezi nimi je povoleno vše, co těm dvěma vyhovuje, a nikdo jim do toho nemá co mluvit - ale proč vystavovat na odiv sex mezi dvěma, ať jde o sex heterosexuální či homosexuální, to jsem skutečně do dnešních dnů nepochopila. A to nepatřím mezi nijak prudérní lidi, a sex považuji za zcela běžnou a veskrze příjemnou součást života.

Je mi tedy jedno, zda jsou dva hetero nebo homo, přej, a bude ti přáno, ale je pro mne podstatné to, že sex patří zkrátka za dveře těchto dvou (nebo i více) lidí, ne na pražské ulice. Tedy ten pochod je jen proto, že za něco extra je vydáváno něco, co je vlastně tak trochu dost vybočující z běžné normy. Stává se to tím něčím vyjímečným? Oslavy hodným? Rozhodně ne.

A zabrousím do zdánlivě odlišné, ale principem stejné oblasti. Naše společnost věnuje tolik péče a pozornosti těm, kterým se nechce pracovat, až to ty ostatní rodiny, pro které pracovat je normální, diskriminuje. Romské rodiny se za desítky let naučily jediné - tohoto dvojího metru zneužívat, až to bolí. Jsou odlišné - ano, nechce se jim pracovat, rodí děti jako na běžícím pásu, byty si klidně zničí, proč by taky ne, když dostanou jiné, a společnost se může přesto všechno přetrhnout, aby jim nic nechybělo. Kdo na to ukáže prstem, je rasista, přitom ale nechce nic jiného, než aby se Romové chovali stejně jako my ostatní - aby se prostě museli uživit jako my všichni, jako každá jiná rodina, protože uživit sebe sama je normální. Jenže my stavíme na piedestal nenormálnost, a to až tak, že normální rodiny mají maximálně dvě děti, protože rodit víc jim brání jejich pocit odpovědnosti - uživím je? Udržím je na studiích? A nehovořím teoreticky, podobné dilema jsem měla v těchto dnech ve vlastní rodině. Strkáme těm, kteří si to nezasllouží ani náhodou, a necháváme osudu ty, u kterých by podpora státu nebyla rozhodně vyhozenými penězi.

Takže v pražských ulicích nám vystavují své vybočení z normálnosti sexuální úletáři, abychom se tomu asi obdivovali či co, a v určitých čtvrtích nám ukazují svou "vyjímečnost" ti, na které se my všichni normální skládáme, protože se jim prostě nikdy nebude chtít dělat. To první je zvrácené, to druhé je zoufalé a slušné lidi demotivující viditelnou nespravedlností - kdyby se toto etnikum chtělo napravit, už na to mělo aspoň dvě generace. Ale nevyšlo to. Ale přesto kolem nich budeme chodit po špičkách, namísto abychom je "hnali" do práce - nebo klidně do chudoby.

Je ale špatné stavět budoucnost na nenormalitě. Na excesech. Na sociální nespravedlnosti. Je zvrácené vystavovat intimní život dvou lidí na ulicích. Je zvrácené podporovat nemakačenky, zatímco normální rodiny necháváme jejich osudu. Měli bychom se zavčas vzpamatovat, a zavést opět normální poměry.

Normální je objímat se a svlékat doma v ložnicích.
Normální je chodit do práce, a nespoléhat na to, že nás budou živit ti druzí.

Zkrátka normální je být normální.
Pojmy tolerance a solidarita nesmí být zneužívány, jak je občas zneužíván i pojem demokracie.
Tolerance neznamená mlčet ke všemu, solidarita neznamná být blbec, a demokracie není anarchie.

A tak se skláním před všemi námi normálními lidmi. Protože být normální je prostě normální. Odchylky můžeme chápat, ale nemusíme jim tleskat v ulicích, a rozhodně nebudeme jiným jejich nenormální život bez práce platit. Proč dnes bohužel děláme obojí, je mi skutečně záhadou.

Že bychom udělali v Praze pochod normálních lidí? Co vy na to? Vždyť jsou nás miliony. A neměli bychom mlčet.