Listopad 1989 dávno pohřbila doba. Tak mu zapalme svíčku, ale nemodleme se k němu.

Když slyším, často od mladých, jak máme dnes navazovat na listopad 1989, musím kroutit hlavou. Myslí to vážně? Ale jak to mohou myslet vážně, když u toho tehdy nebyli?

Já ano. A nejen na náměstích, ale docela v centru regionálního dění. Stávala jsem proto i na těch pódiích - vedle Zemana a Klause, kteří byli tehdy oba na jedné lodi s Václavem Havlem za Občanské fórum. A to v době, kdy vůbec nebylo jasné, jak to všechno dopadne. Mohu tedy snad říct, že jsem projevila od prvních dnů občanskou odvahu, a postavila se do čela změn. Proto také klidně a bez patosu podepíši - ano, byla to převratná doba, a my všichni zažívali pocity opravdové radosti, že už to tady bude jinak, a že karikatury politiků na národních výborech a ve vládě a v parlamentu půjdou od válu.

Přesto, když dnes, jako pamětník, slyším ten listopadový patos a volání po těch dnech, musím se s nadhledem usmívat. Ti mladí lidé o tom nevědí nic, a pokud tu idylickou představu hlásají ti starší, sami si lžou do vlastní kapsy. Listopad byl důležitý zlom, ale také se tam nahoře nasekalo mnoho chyb, mnozí těžce zneužili nadšení lidí zdola pro svou vlastní politickou (a často nesoudnou až nestoudnou) kariéru, další lidé v tichosti namířili ke svému zbohatnutí, a také velmi brzy se ta pár měsíců trvající národní jednota z plných náměstí rozpadla do klasických politických stran. Řada z nich je už v propadlišti dějin, a z těch klasických tam zase dnes sem tam někdo míří. Žádné společné hodnoty, ale nastal tvrdý boj o moc. Jako v každé jiné zemi. A ten trvá. Zklamání z řady jmen v průběhu těch let bývalo až astronomické.

Volání po listopadu je tedy dnes tak trochu akt neznalého a čirého zoufalství, a také důkazem toho, že volající nemají vlastní, smysluplné dnešní myšlenky, takže vlastně nemají volat po čem jiném. Takže listopad poslouží. Nic víc už ale není schopen, než být berličkou pro slabé vizionáře bez vizí.

Tedy neidealizujme si, a to ani v těchto dnech, listopad. Je sice nepochybně dobře, že přišel, a těch pár měsíců po něm bylo nepopsatelných, ale s odstupem času se musíme naučit vnímat i těžké omyly doby. Neměli bychom si idealizovat ani Václava Havla, který byl v řadě věcí taky jen člověk s vlastním, velmi vysokým, egem, které si navíc v dalších letech velmi cíleně (chvílemi až trochu legračně) pěstoval... Ale hlavně to byl on, kdo tehdy zavelel k velkorysosti vůči soudruhům. Chce-li tedy dnes někdo hledat viníka pozic komunistů, nechť nasměruje svůj pohled k Václavu Havlovi. Nejsme jako oni... vzpomínáte? Nádherné, naivní heslo, s poměrně zásadními dopady do dnešních dnů. Ale současně klidně řeknu, že to byl sympaťák, který byl pro listopadovou revoluci důležitý... tím, že byl.

Nehledejme tedy pro sebe berličku listopadu 1989. Ten je dávno pryč. Hledejme jiné, aktuální hodnoty, na kterých je možné stavět dnešek se vším, co k dnešku patří – jako je síla médií, vliv až manipulace sociálních sítí, nemůžeme opominout, že jiná je situace v USA, těžce jiná je v Evropě, zcela jinak je na tom Rusko, Čína...

Dnes nelze prostě navázat na nic z listopadu 1989, protože doba pokročila, svět se změnil, Evropa se změnila, a konec konců i my jsme se změnili... Takže na těch náměstích by měl znít hlavně dnešek, ne listopad 1989. Tedy neptejme se listopadu, co nám může říct k sobě sama, ale důsledně a důrazně se ptejme sebe, co my můžeme říct k dnešku, a co pro ten dnešek uděláme. Opírat a upínat se na listopad je spíše vzkazem, že jsme bezradní, že nemáme nic, co bychom sami sobě nabídli. Listopad 1989 jako totiž jako program zoufale málo. Je to už těžká historie, která je definitivně pryč, a my potřebujeme program pro dnešek.

Akce k listopadu budou tedy patrně plné patetických řečí, ale nikam nepovedou. Nebudou obsahovat žádnou vizi použitelnou pro dnešek. To přesto, že (jako jeho pamětník!!) říkám, že listopad je definitivně a dávno uzavřená kapitola. Nemá nám už více jak čtvrt století co dát, protože to hlavní dal tehdy - svobodu. A s tou my jsme často ani nevěděli, co pořádně dělat, nebo naopak, mnozí těžce věděli, co s ní dělat, a okradli nás, o co se dalo. Včetně iluzí. Dnešek už je ale zcela na nás, a my to často koulíme tak, že sami se sebou si nevíme rady. Zoufale proto voláme po listopadu, neb to vypadá dobře, a zoufale se rozhlížíme po Evropě, kterou ti námi zvolení táhnou ke dnu, přičemž ani to si nechceme přiznat. Doba je těhotná problémy, a my ne a ne je porodit a něco s nimi dělat. Nechceme totiž přiznat ani to těhotenství.

Závěr?

My pro DNES nepotřebujeme listopad 1989. Nepotřebujeme nic z té doby, protože ta doba je definitivně pryč, a proto nic z té doby nemůže fungovat. Potřebujeme výrazné osobnosti dneška, které přinesou program pro dobrý zítřek. Ty osobnosti musí být silné, zkušené, chytré a zdravě dravé, aby ty demokratické teoretiky umlčely otázkou - dobře, a co tedy, přátelé z kaváren a klubů, navrhujete? Protože oni nenavrhují, jen brečí na listopadovém hrobě. Ano, je to tak. Listopad 1989 už je dávno pohřbený. Pohřbila ho doba. Nechme si na něj tedy krásné vzpomínky, občas mu zapalme svíčku, ale jinak otevřeme mysl novým výzvám, novým tématům, bez jejichž vyřešení bude Evropě, a tím i naší zemi, ouzko. Tedy zapalme tu svíčku, ale nemodleme se. Modlili bychom se k fata morgáně.

Co by tedy mělo hlavně znít 17. listopadu na naších náměstích? Co bude dál. Kam zamíří Česká republika. Jakou budeme chtít Evropu. Protože to, co bylo a je, už víme. A není to moc důvod k radosti. Náš život budeme žít v budoucnosti. Bavme se proto o ní.