Tak prý překopeme pravopis. A škrtneme koncovku -ová. Nějak brzy nám otrnulo.

Jako bychom neměli vážnější starosti. Poslední dny se rozvířila debata kolem pravopisu, a také se opět oživily koncovky -ová v ženských příjmeních. A já zjistila, že jsem asi opravdu konzervativní. To přesto, že ve svém příjmení nosím jedno příjmení bez onoho -ová. Protože mi holt dvě -ová přišla moc dlouhá, a, proč to nepřiznat, zdálo se mi to tehdy i docela dobré PR - odlišovat se. Schvaloval to i můj nastávající... Protože byl rovněž rád originální. A tak občas v obchodě zavtipkuji - to víte, to jsou ty neuvážené sňatky. Přičemž právě ten sňatek, o kterém hovořím, byl uvážený nejvíc, neb přišel ve zralém věku. Ale mít jen mužské příjmení? Tak to bych nechtěla ani náhodou. Mně se líbí být "na první přečtení" ženou. Nebo bít ženou?

A tím otevírám další téma - to hlavní, které jsem chtěla zmínit. Pravopis, měkké a tvrdé i - y. Prí to tvrdé máme zrušit. Takže bych byla znamením bík, ruce bych si umívala mídlem, a slavila bych Štědrí den. Prí bi to bilo vše snazší. Jistě. Co s českím jazikem... Jedno i nám prí stačí. Čte se stejně...

A já říkám - tisíckrát ne. Český jazyk je především krásný jazyk. Se všemi vyjmenovanými slovy a dalšími pravidly. Jeho znásilnění směrem jen k jednomu "i" je vlastně jeho zničení. Mateřský jazyk je pro mne zkrátka posvátný. Máloco již za posvátné můžeme prohlásit a považovat, protože žijeme v dobách spíše hříšných. A já už za hříšné považuji byť jen úvahy o podobné "nové" podobě českého jazyka. Ne vše jednodušší je krásnější. Ne vše, co je snadné, je hodnotné.

Doby, v nichž se mění mnohé, by měly mít nějaké pilíře. Jistoty. Jednou z nich je nepochybně mateřský jazyk - právě proto, že je mateřský. Nikoli mateřskí.
Jistě, pravidla mohou doznat drobných změn. Ale tyto změny by nikdy neměly udělat z našeho mateřského jazyka pro nás jazyk cizí, našemu oku neznámý, protože to oko by ho nepřijalo. Byl by pro něj cizím vetřelcem. Milujme proto svůj český jazyk. Se všemi pravidly, na která jsme jako děti hartusily, když jsme se je měly učit, ale která pak na nás skákala z knížek.

Mezi "být" a "bít" je prostě propastný rozdíl. Stejně jako mezi výrem...a vírem. Stejně jako mezi mýt...a mít.
Máme jazyk bohatý, nádherný. Stůjme při něm. Aby nadále zůstal českým jazykem, a nestal se českím jazikem.

Úvahy o zrušení -ová a o změnách českého pravopisu v tom smyslu, že zrušíme tvrdé y, mají však i jeden pozitivní signál. Už nám evidentně otrnulo - otevírat taková témata v tuto dobu... to je luxus. Ta nám totiž opravdu v dnešní, docela těžké, době pomohou. A jen připomínám - ještě tu máme problematické "ř". To ještě nikdo neuchopil.

Ale vážně - miluji český jazyk. A nejsem sama. Patří prostě k nám. Jiný nechci. A ten bez "y" by jiný byl. Naprosto. A nejen významově. Je rozdíl "být"...a "bít". Když slyším úvahy o zrušení tvrdého "y", mám chuť to druhé.