Karel Kryl a Václav Havel se musí obracet v hrobě. Přestože si v posledních letech příliš nerozuměli.

Karel Kryl – Veličenstvo kat

Byl hrozný tento stát
když musel jsi se dívat
jak zakázali psát
a zakázali zpívat
a bylo jim to málo
Poručili dětem
modlit se jak si přálo
veličenstvo Kat
modlit se jak si přálo
veličenstvo Kat

S úšklebkem Ďábel viděl
pro každého podíl
Syn otce nenáviděl
Bratr bratru škodil
Jen motýl Smrtihlav
se nad tou zemí vznáší
kde v kruhu tupých hlav
dlí - veličenstvo KAT
kde v kruhu tupých hlav
dlí - veličenstvo KAT

Když si pustíte tu píseň Karla Kryla, až zamrazí, protože přesně tam směřujeme. Ke společnosti, kde občan nepřemýšlí, slepě plní příkazy a zákazy, aniž hodnotí jejich správnost, logiku a smysl, kde se začíná šlapat po základních lidských právech, Ústava se trhá na kusy, Listina základních práv a svobod rovněž tak, o zákonech této země nemluvě. Dobrovolné se mění na povinné, protože se stává podmínkou základních práv a svobod (jen namísto stranického průkazu to bude očkovací pas), aktuálně se nám zakázal pohyb mimo katastr rodné obce a cestovat mimo okresy, a to, zda si obyvatelé obce půjdou nakoupit do blízkého obchodu jiného okresu, podléhá někde ministerské výjimce. A ta radost, že se to podařilo dojednat, je až neuvěřitelná. Podobnou radost prožívali kdysi ti šťastní, kteří dostali výjezdní doložku za hranice.

Odlučují se rodiny, blízcí se nemohou rozloučit ani se svými umírajícími, a dnes se dokonce zakazují jakékoli návštěvy blízkých. Není poskytována běžná zdravotní péče, odkládají se operace, což škodí oněm nemocným; to, že mají na péči právo podle ústavy, nechává všechny klidnými. Mnoho zápalů plic bylo zanedbáno, protože se lidem doporučovalo, aby raději k lékaři ani nechodili, a pak končili právě na těch JIP v nemocnicích. Děti ani dospělí nemohou sportovat, distanční výuka ničí psychicky i jejich rodiče, a právo na vzdělání se už jeví jen jako teoretické. A kdo se chce očkovat, tak nemůže, protože vakcíny jaksi nejsou. I kdyby byly, a dal se očkovat, nezaručuje mu to vůbec nic - ani ono zdraví.

A aktuálně?

Chceme-li cestovat mimo okres, musíme prokázat proč. Když přehlédneme velkoryse, že zcela padá ochrana osobních údajů, a celé GDPR je náhle „zrušeno“, a že ochrana soukromí náhle přestala být ústavně chráněným právem, je ono prokazování největší tragikomedií doby. Ve své podstatě si můžete napsat jakýkoli papír, který strčíte některému z těch tisíců policistů, vojáků a celníků pod nos, a jedete, kam chcete. Ta vaše prohlášení totiž nekontrolují, nemají si je jak ověřit, zkrátka je to buzerace tak stupidní, že horší tady snad ještě nebyla. Navíc obsah těchto prohlášení nikde nezazněl, nebyl nijak legalizován, a nikdo nemá právo je po nás vyžadovat. Nejsou uvedena ani v onom slavném nařízení vlády. Přesto je lidé poslušně sepisují, a je to už jako kdysi s účastí na prvního máje - nechce se, ale než se s nimi hádat a upozorňovat na sebe… Tak raději srazíme paty a půjdeme. Dnes – sepíšeme.

Nekritizuji nikoho za to, že to udělá. Za dva dny jedu na důležité pracovní jednání. Takže si sednu ke stolu, a napíší, že Prohlašuji, že jedu ze své rodné Mohelnice do onoho městečka za účelem pracovní cesty, a sama si papír podepíšu, protože jsem sama sobě zaměstnavatelem. Někde ho někomu ukážu, on si ho přečte, zdrží mne pět minut, a pustí mne dál. Jen ty tisíce lidí na hranicích okresů budou stát desítky milionů, a odnesou to za ty pány nahoře, co o této stupiditě rozhodli. A to proto, aby četli listiny, které mají nulovou hodnotu, které mohou být smyšleného obsahu, a které tedy nemohou zabránit vůbec ničemu. Tedy ani oněm cestám.

A proč to všechno je?
Aby na nás mohli hodit to, že za celý rok s ničím nepohnuli ani o centimetr. Vršili chybu za chybou, od radostného prohlášení, jak je vše ok, a zrušení všech opatření před létem, až po příkaz dvou roušek nedávno, kdy musel zasáhnout vyděšený výrobce, že to probůh ne. Jsou to všechno amatérská rozhodování, překotné přijímání všeho, bez jakýchkoli odborníků vedle sebe, a podle toho to tak vypadá. „Drama“ s nedávným neprodloužením nouzového stavu snad ani nebudu připomínat, jaká to byla fraška. A nejen pro právníky. Apropó - ty sliby hejtmanům už jsou dávno v propadlišti dějin. Situace pouze umožnila přijmout pandemický zákon, který zavedl likvidační sankce - což se doposud bál ministr vnitra předložit.

Dělají si tam zkrátka nahoře, co chtějí, dělají to jako neskuteční amatéři, a když je průšvih, řeknou, my nic, to vy jste nedodržovali ta naše opatření. A kdo se tomuto trendu postaví, je téměř lynčován, protože rok mediální masáže udělal své. Lidé se bojí, a každý člověk poukazující na to, že to odtud vir nevyžene, a že takto nemůžeme žít věčně, je jim podáván jako nepřítel. Ostatně takto dříve podávalo Rudé právo disidenty. A udavači mají opět žně, a pikolíci, kteří mají s bídou základní školu, vás v obchodech peskují. Podobné nakládání s naší důstojností je nutno rázně odmítnout. My nemůžeme za to, co se dělo nahoře, a ti nahoře evidentně neznají, co se děje dole.

A cože autoři těch všech nápadů? Sami si odskočí do kavárny, uspořádají párty, stanou se velvyslanci někde na severu, odběhnout na fotbal či odletí do Dubaje. Je tam prý hezky, restaurace fungují, sluníčko svítí… Takže pokud dnes zakázali závodní jídelny, a nezavřou i sněmovní a senátní restauraci, mohla by to být poslední kapka, kdy pohár trpělivosti přeteče.

Situace je proto vážná. Ale ne primárně kvůli covidu-19. Tím ho absolutně nezlehčuji, a uvědomuji si jeho zákeřnost a nebezpečnost. Kdo ho prodělal, ví – a mám mnoho lidí ve svém okolí, kteří tu zkušenost měli. Bohužel i ony zanedbané zápaly plic. Právě proto odsuzuji to, co se tu děje poslední rok. Namísto posílení vybavení nemocnic o další lůžka, když víme, že nám scházejí, namísto nákupu dalších dýchacích přístrojů, kterých je prostě potřeba víc, namísto vytvoření finanční motivace pro posílení personálu nemocnic a vytváření top podmínek lékařům a sestrám, aby nám neutíkali do Německa a Rakouska, namísto včasné léčby nemocných antibiotiky a nově dalšími léky, namísto jasných návodů, jak se má člověk s možnými příznaky zachovat, kdy zůstat doma a kdy vyhledat lékaře, zkrátka namísto opatření, které pomohou hlavně nemocným, likvidujeme a buzerujeme zdravé, a tím celou zemi – psychicky, ekonomicky, sociálně. Na základě čísel a teorií, jejichž důvěryhodnost je vysoce sporná, ne-li žádná.

A obchody kvetoucí kolem toho všeho nás ještě jednou asi překvapí. Testy, roušky, respirátory… Nouzový stav nevyžadující veřejné zakázky… A naopak zákaz některých léků, jinde běžně dostupných… Polní nemocnice bratru za sto milionů, přestože bylo jasné, že pro ni není personál, se v tichosti zrušila… A na druhé straně stojí opatření protiústavně likvidující malé obchůdky, služby, restaurace… A lidské osudy.

Mysleme proto. Nebuďme nemyslící ovce. Řada opatření mohla a měla být na bázi doporučení. Protože nikdo nechce umřít ani být v nemocnici ani být nemocný. Toto divadlo s téměř vojenským cvičením a nastavenými likvidačními sankcemi je skutečně jen divadlo. Aby se mohlo říct – vy za to můžete, protože jste často nedodržovali to, co my jsme vymysleli. A to za situace, když to, co vymysleli, nás dovedlo po roce tam, kde jsme. Jako dáma to nemohu vyslovit, ale všichni to víme. A za to máme tleskat? Ne. Máme se ptát – proč máme po roce málo lůžek? Co jste udělali proto, aby jich bylo více? Proč tu nejsou léky jinde dostupné? Proč neřešíte péči o nemocné, a ničíte zdravé? Proč to po roce vypadá hůř, než na počátku? Proč lidé nevědí, co mají dělat při prvních příznacích?

Vadí mi, že lidé začínají říkat – jen ať se ústava a zákony porušují, jde nám o zdraví. Skutečně si někdo myslí, že zavřením životů nás všech za dveře našich bytů se vir za tři týdny lekne a zmizí? Nebo se objeví znovu, jen co z těch dveří zase vylezeme?

Tedy nic z toho, čemu nyní čelíme, samo o sobě nepomůže vůbec ničemu. Musíme naopak vytvořit podmínky pro včasnou léčbu nemocných. A nejen léčbu covidovou. Musíme začít naplňovat péči o zdraví lidí obecně. Musíme mít lůžka, musíme mít léky, musíme mít personál. Na to je třeba se soustředit. A v tomto směru se neudělalo za rok zhola nic, a je načase, aby se začalo.

Zda je onou cestou tisíce prohlášení, že někdo jede z okresu do okresu za prací, si odpovězte sami. Zdali je tou cestou to, že nemůžeme sportovat a zpívat, si odpovězte sami. Zda je tou cestou dušení se v rouškách a respirátorech x hodin, a to i venku na slunci, si odpovězte sami. Zda to, co se děje, ten vir vyžene za hranice Česka jednou provždy, si odpovězte sami.

A to, že se stává běžnou normou pošlapávání našich práv, je nebezpečné stejně jako ten vir. Protože se na to "můžeme si dělat co chceme, oni nás poslechnou",hezky zvyká. Odstrašujícím příkladem budiž výjimka ministra na nákup v obchodě, který je blízko, nad kterým se jásá, jako by to neměla být samozřejmost. A ty tisíce prohlášení, která doma tvoříte, abyste předložili něco, co je k ničemu, na co nemá nikdo právo, co je ve své právní podstatě bez jakékoli hodnoty, a co víc, je po vás žádáno bez jakékoli zákonné legitimity, jakbysmet.

Ano, ochrana zdraví má přednost. Ale u nás žádná ochrana zdraví neprobíhá. Probíhá pošlapávání našich práv bez jakéhokoli efektu, a bez řešení toho podstatného – stavu našeho zdravotnictví.

A pokud se to řešit nebude, čeká nás za nějakou dobu projev nové prezidentky (už jsem deklarovala své přání, aby to byla žena), s tímto úvodním slovem:

"Vážené dámy, vážení pánové.
V posledních letech jste z tohoto místa poslouchali, co všechno vláda udělala, kolik opatření zavedla, a jakých úspěchů dosáhla. Předpokládám však, že jste mne nezvolili proto, aby Vám i já lhala... Proto k Vám budu upřímná: Naše země nevzkvétá..."

Uvidíme.